neděle 1. ledna 2017

VZNIK, ČINNOST, CÍLE, NAŠE PŮSOBENÍ V NATO A DOPADY NA NAŠI BEZPEČNOST.





VZNIK, ČINNOST, CÍLE, NAŠE PŮSOBENÍ V NATO
A DOPADY NA NAŠI BEZPEČNOST.

Vznik a cíle NATO
Rozhodující podíl Sovětského svazu na porážce Hitlerovského Německa vyvolalo rozpory mezi vítěznými mocnostmi ještě před ukončením druhé světové války.
Vzniku NATO předcházelo vyhlášení tzv. „Studené války“ kterou odstartoval Fultonský projev, přednesený bývalým britským premiérem Winstonem Churchillem 5. března 1946 na univerzitě ve Fultonu v USA  Vyzval v něm k úzké spolupráci USA a Velké Británie. a kritizoval Sovětský svaz za politiku vůči zemím východní Evropy, které připadly do jeho sféry vlivu po jeho vítězství nad fašistickým Německem ve druhé světové válce. Churchill poukázal na to, že Stalin neumožnil v těchto státech demokratický vývoj, jak to slíbil v Jaltské dohodě, a proměňuje je v základnu proti Západu. Doslova řekl: Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona.  Churchill bývá označován za autora tohoto pojmu, ačkoli tento termín byl užíván také nacistickou propagandou. Jeho vystoupení byl přítomen americký prezident Truman, který později vyhlásil doktrínu "zadržování komunismu". Ve světové veřejnosti, která dosud převážně věřila na možnost mírové spolupráce vítězných mocností, vzbudila Churchillova slova znepokojení. V komunistických zemích byl projev označován za počátek studené války, ačkoli vztahy mezi Spojenci se průběžně zhoršovaly v celém období let 1945–1950. Churchill navíc neměl takovou moc, nezastával v té době žádnou politickou funkci. Následně byla uzavřena ve dvou etapách tzv. Severoatlantická smlouva.
První etapou bylo  rozhodnutí pěti západoevropských států - Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Spojeného království - vytvořit systém společné obrany a posílit vzájemné vztahy takovým způsobem, který by jim umožnil odolat ideologickému, politickému a vojenskému ohrožení jejich bezpečnosti, které bylo stvrzeno podpisem tzv. „Bruselské smlouvy“ v březnu 1948.
Druhá etapa byla zahájena podpisem tzv. Severoatlantické smlouvy dne 4. Dubna 1949 ve Waschingtonu. Podle této smlouvy se aliance rozšířila o další země  (Belgií, Dánsko, Francií, Island, Itálií, Kanadu, Lucembursko, Nizozemí, Norsko, Portugalsko, Spojené státy americké a Velkou Británií)  a tedy v den jejího podpisu mělo společenství 12 členů. Vznikla tak Severoatlantická aliance NATO (North Atlantic Treaty Organization,). 
Od té doby proběhlo, podle článku 10 Washingtonské smlouvy, celkem šest kol rozšíření,(bez oheldu na skutečnost, že Varšavská smlouva neexistovala.) Během ní se Severoatlantická aliance rozrostla na současných 28 členů. Od 6. května 1955 se NATO rozšířilo o Spolkovou republiku Německo. V reakci na to vytvořil Sovětský svaz a jeho spojenci  v 14.5.1955 ve Varšavě Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci,  tzv. Varšavskou smlouvu a to po šesti létech od vytvoření NATO. Od 12. Března 1999 došlo k  přistoupení České republiky, Maďarska a Polska. Tak došlo o první rozšíření NATO po studené válce, kdy se k alianci připojili bývalí členové Varšavské smlouvy, v rozporu s hlasitými proklamacemi jejich tehdejších vlád že do žádné vojenské aliance nevstoupí.
Plné znění výše uvedených zakládajících smluv nebudu uvádět, protože jsou uvedeny i na internetových stránkách. V obou těchto smlouvách je použita mírová a mírotvorná rétorika, se kterou v podstatě může souhlasit každý mírumilovný člověk. Uvádím to tedy především proto, že v uvedených smlouvách jsou uváděny zásady, které byly následně v nedávné historii NATO bezpříkladně porušovány a to zcela vědomě, zvláště po rozšíření členské základny NATO o další velmoci a zejména Spojených států amerických.
Všimněme si, že už v preambuli „Bruselské smlouvy“ je zdůrazněno pravděpodobně v pořadí hledisek významnosti, cituji: „že jde o posílení vzájemných vztahů takovým způsobem, který by jim umožnil odolat ideologickému, politickému a konečně vojenskému ohrožení, jejich bezpečnosti. Je tomu tak podle mého názoru proto, že se signatářské státy nějakého vojenského ohrožení neobávaly. Navíc by v případě obav musely definovat nepřítele, který je ohrožuje. Označit tehdy za takového nepřítele Sovětský svaz, (tak jako to dělají dnes) na kterém po celou válku ležela největší tíže válečného úsilí v boji proti německému fašismu. To si samozřejmě nemohly dost dobře dovolit, protože by jim tak nehoráznou lež neprominul jejich vlastní lid. Proto pravděpodobně své skutečné zámysly a poslání tehdy ještě nechtěly vlády uvedených států nijak navenek prezentovat.
V preambuli „Washingstonské smlouvy“ je zdůrazněno - cituji: „Strany této smlouvy znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami. Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu. Jejich snahou je podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantickém prostoru. Jsou rozhodnuty spojit své úsilí o kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti. (Dovoluji si upozornit na skutečnost, že zejména v posledních desetiletích je tato zásada porušována a NATO se uchyluje k agresivním válkám bez ohledu na názor OSN, kterou se pokrytecky zaklíná. Myslím, že stačí jako příklad uvést agresivní válku proti Jugoslávii jako suverénnímu státu a členu OSN a jiné agresivní operace jednotlivých velmocí, za podpory jejich satelitů)
V článku 1. Se smluvní strany zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost. Zde je možno také uvést lživost dodržování těchto zásad. Stačí jenom uvést anexi poloviny území Kypru Tureckem. Oba státy jak Řecko jehož součástí Kypr je  tak i agresor Turecko jsou navíc oba členskými státy NATO. Co si o tom má myslet soudný člověk?  NATO tomu neučinilo přítrž ani po mnoha létech. To samo o sobě je v rozporu s článkem 3. Severoatlantické smlouvy a mohli bychom po jejím zevrubném studiu a porovnání s nedávnou historií pokračovat.
Proč tedy bylo NATO ve skutečnosti založeno. Stručně řečeno – příčiny spočívají podle mého názoru ve třech oblastech rozpínavosti - ekonomické, nacionální a vojenské.
Dovolím si proto uvést krátký exkurz do historie. Kořeny vzniku aliance sahají, podle mého názoru do období před první a mezi oběma světovými válkami. Snahou imperialistických velmocí bylo tradičně eliminovat sílu a význam carského Ruska v podstatě na bázi nacionalismu, který měl živnou půdu především v Německu, jež historicky po celá staletí ohrožovalo zejména slovanské země. Do jejich teritoria se snažilo pronikat a rozšiřovat tak svůj „životní prostor“. Dá se říci, že zejména v Německu byl nacionalismus a nenávist, zejména ke slovanským národům, geneticky zakódován.
Tato rozpínavost byla motivována navíc ekonomickými problémy a krizemi, které zejména na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století zasáhly celý kapitalistický svět. To vyvolalo honbou nejsilnějších imperialistických mocností za zdroji surovin, kterých mělo k dispozici širokou paletu především Rusko. V tomto úsilí měla každá z velmocí své cíle a jejich rozpínavost nebyla účelně koordinována. Intenzita agresivních akcí se zmnohonásobila po vítězství Říjnové revoluce v Rusku 1917. Zde se stal hlavní hnací silou strach z rozšíření revolučních socialistických myšlenek a socialistické ideologie do všech zemí západní Evropy. To způsobilo semknutí západních mocností v úsilí zničit rodící se socialistický systém. Rusko se stalo vojensky obklíčenou zemí s nevídanou bídou ruského obyvatelstva jako dědictví carského feudálního systému. Tomu Lenin čelil uzavřením separátního míru s Německem a podpisem Dekretu o míru. Tak alespoň dílčím způsobem oslabil jednotu agresorů. To vyvolalo i nespokojenost mezi ruskými politiky, což oslabovalo i vojenské obranné aktivity ruského vedení.  
Aby nová vláda mohla čelit nevídané bídě a v mnohých oblastech i hladomoru, byl přijat tzv. Dekret o půdě, kterým byla uzákoněna zásada „půda patří těm, kteří na ní pracují“. To spolu se znárodněním největších průmyslových podniků dovolilo překonat velké počáteční potíže nového režimu. Na druhé straně to vyvolalo zvýšené úsilí intervenčních vojsk, které měly za úkol tento příklad, vystavený na oči chudině v západních zemích důsledně zlikvidovat. Nepodařilo se jim to a nově se rodící Sovětské Rusko se naopak postupně hospodářsky posilovalo. Sílící Německá nacistická ideologie zaměřená na výchovu k nenávisti k židům a slovanským národům spolu s nastupujícím Hitlerovským fašismem začaly Sovětský svaz nebezpečně ohrožovat. Hitler využil mírovou smlouvu Ribbentrop – Molotov především k tomu aby dobudoval válečný průmysl i přesto, že na něj pracovala většina válečného průmyslu imperialistického západu. Novým fenoménem se stalo použití německé špionážní služby k „výrobě“ velmi profesionálních dezinformací, při kterých Hitlerovi pohůnci obětovali vědomě i své vlastní občany. Na místě přepadení vysílačky v Glivicích zanechali těla zastřelených vězňů z koncentračního tábora Dachau, které převlékli do polských uniforem. Nechali povraždit i vlastní vojáky převlečenými za polské pohraničníky, aby tak zdůvodnil přepadení Polska, které s Němci mělo smlouvu o neútočení a vytvořili tak dojem, že válku zahájili Poláci. Celou akci připravil tehdy Reinhard Heydrich. Na základě tohoto zločineckého přepadení vyhlásila Anglie a Francie Německu válku, ale pouze formálně aniž by použila proti Hitlerovi svá vojska. Tento formální akt je znám pod pojmem „Podivná válka“. Tím ponechali Hitlerovi volné ruce k přepadení Sovětského svazu, který považovali už tehdy za svého nepřítele, kterého je třeba nechat ve válce co nejvíc vykrvácet a pak se přidat na stranu vítězů. Už tehdy je možno v postojích některých velmocenských politiků spatřovat promyšlený protisovětský politický vývoj, který nakonec vyústil už ve zmíněném projevu CHurchila v Americkém Fultonu.
Hitler také využil svoji rozvědku zaměřenou na strategické snížení bojeschopnosti armády cestou likvidace nejvyšších a nejzkušenějších velitelů. Nechtěně se na tom jistým způsobem podílela i Československá kontrašpionážní služba, které Německá rozvědka propašovala kamuflované kompromitující údaje o své „spolupráci“ s nejvyššími sovětskými generály a maršály. Tyto informace byly natolik závažné, že s nimi byl seznámen i prezident Beneš. Ten si uvědomoval jejich nebezpečí, protože předpokládal, že jde o zpravodajský, přísně utajovaný podvrh, který by vyvolal tu nejkrutější Stalinovu reakci, která by mohla způsobit destrukci nejvyššího velení sovětské armády. Na druhé straně si uvědomil, jakou katastrofou pro obranu Sovětského svazu by byla vlastizrada nejvyšších velitelů v případě pravdivosti takových informací. Proto se nakonec rozhodl tyto informace jako neověřené Stalinovi předat. Co potom v rychlém sledu následovalo je známo. Stalin nejvyšší velení armády v podstatě likvidoval (Viz. maršál Tuchačevský a mnoho dalších nejzkušenějších velitelů a vojevůdců Sovětské armády). Tuto ztrátu se Stalinovi, do okamžiku přepadení Sovětského svazu nepodařilo nahradit a armáda za velmi krutých ztrát na lidech, materiálu a rozsáhlého území byla nucena během několika prvních týdnů války ustoupit až na čáru Leningrad, Moskva, Stalingrad. Bylo až neuvěřitelné, že za tu krátkou dobu se podařilo konsolidovat v podstatě nový, velmi mladý velitelský kádr v čele s Žukovem, Malinovským, Rokosovským, Timošenkem a dalšími.
Za této situace bylo nutno přemístit v podstatě celý obranný průmysl z evropské části Sovětského svazu až za Ural, mobilizovat miliony mladých mužů do armády a vycvičit je do takové míry, aby se armáda stala opět bojeschopnou. Letečtí konstruktéři dokázali tehdy např. během, deseti měsíců, vyvinout, vyzkoušet a vyrobit pro frontu nový bitevní letoun (nazývaný německými tankisty „černá smrt“), který se stal postrachem jejich tankových vojsk a byl po válce ve výzbroji i našeho letectva.   Na práci ve výrobě a v kolchozech se podílely většinou ženy starci a dospívající mládež.
Spojené státy a Anglie poskytly v průběhu války Sovětskému svazu materiální pomoc a výzbroj na které se dalo vydělat a také velmi mnoho na tom Americký a Anglický kapitál vydělal formou dočasných půjček. Tato pomoc byla vzhledem k naléhavým potřebám v podstatě jenom symbolická a Sovětský svaz ji musel důsledně splatit. (Podobně i naše vláda byla nucena zaplatit všechnu výzbroj a výstroj našim letcům, kteří nasazovali své životy spolu s Polskými letci v bojích proti fašistům o vzdušný prostor Anglie.) Symbolicky se prezentovat uměli západní mocnosti dokonale, ale cílevědomě oddalovali otevření druhé fronty na západě. Po celé období války však nemohli ignorovat sílu a úspěchy v boji proti fašismu o čemž svědčí autentické výroky nejvyšších vládních a vojenských představitelů a významných publicistů. Některé z nich, uvedených v dobových dokumentech si dovolím uvést, protože mimo jiné dokumentují i vývoj a posuny v jejich myšlení. Američtí představitelé velmi dobře chápali, že také Amerika bude rychle vtažena do války. Potřebovala však čas, aby mohla rychle provést pro tento případ nutná mobilizační opatření. Svědčí o tom vyjádření řady amerických politiků, například
Marschall prohlásil: Tento čas jsme získali jen díky hrdinnému boji sovětského lidu. I v roce 1942 tuto skutečnost v tajném poselství W. Churchillovi také ocenil, když napsal: Dnes je ruská fronta naší největší oporou.
Vládnoucí třída USA nebyla v otázce spolupráce se Sovětským svazem jednotná. Mnohé síly aktivně vystupovaly proti této spolupráci, mnohé významné skupiny lidí nenáviděly Sověty do té míry, že si přály, aby Hitler zvítězil nad Ruskem. Přes odpor těchto sil dostala administrativa prezidenta Roosevelta při navazování spojenectví se sovětským státem plnou podporu drtivé většiny amerického lidu, životně zainteresovaného na obraně svobody a národní nezávislosti. Byli to dělníci i farmáři, pokrokoví vědečtí a kulturní činitelé - přátelé SSSR - ale i někteří nepřátelé země socialismu hovořili s úctou o vítězném zápase sovětského lidu proti fašistickému Německu.
D. Eisenhower řekl v červnu 1944: Zaznamenávám si postup Rudé armády na mapě. Pociťuji skutečně obrovské vzrušení z té síly, se kterou ničí ozbrojenou moc nepřítele. Jménem ministerstva války USA Vám zasílám přání všeho nejlepšího ke Dni Rudé armády a blahopřání k velkolepému vítěznému zápasu, který Vaše armáda vede v srdci Německa. Každý krok této cesty byl poznamenán mistrovstvím Vašich vojevůdců, chrabrostí Vašich vojáků i oběťmi, které přinesl Váš neohrožený lid.
Od června 1941 do konce války zadržoval nápor hlavních sil hitlerovského Německa Sovětský svaz sám. Fašisté tehdy za přihlížení západních mocností postupovali, přesto se ozývaly varovné hlasy. Za mnohé stačí uvést  varovná slova bývalého vrchního velitele reichswehru hraběte von Hamersteina, která pronesl 22. června 1941: Z těch vojsk, která táhla na Rusko, se nikdo nevrátí. Tato předpověď se splnila s ještě osudnějšími následky.
Úspěchy Sovětské armády v letech 1941-1942 podnítily nadšení ostatních států, které aktivizovaly boj lidových mas proti fašismu a agresi. Zvláště zesílil odpor proti německým uchvatitelům v těch zemích, které žily pod jhem okupantů, proti novému pořádku nastolenému fašistickými okupanty.
22. února 1943 napsal  Stalinovi americký prezident Roosevelt: Cituji:“ Zahnáním fašistické bestie získali sovětští vojáci lásku lidí všech kontinentů. Sovětští vojáci si vydobyli na dlouhé časy nadšení lidu amerických států“.
 Na Rudou armádu, mocnou paži sovětského lidu a socialistického státu, připadl úkol spasit lidstvo před fašistickou bestií, napsaly noviny Daily Worker .
Bez Rusů bychom byli ještě pod jhem uchvatitelů, protože Hitler plánoval okupaci Francie na 25 let, prohlásil starosta Dijonu.
V letech války se Američané obdivovali statečnosti Rudé armády a byli neskonale vděčni sovětskému lidu za jeho chrabrost, sílu a rozhodnost, napsal novinář Freman McArthur. Budoucí vědci budou nepochybně s velkým zájmem studovat způsoby, díky kterým se Rusku podařilo zastavit mohutný postup Němců na Stalingrad.
A ještě CH. Chaplin se obrátil k sovětskému lidu s těmito slovy: Soudruzi, ano, nazývám Vás soudruhy, budoucnost vás proslaví jako vítěze, kteří zničili nebezpečné panství tyranie.
Na adresu Moskvy plynuly proudy pozdravů, ale to netrvalo dlouho. Úspěchy sovětů na východní frontě a postup jejich vojsk začal budit obavy západních „spojenců“.
Již v srpnu a září 1944 se objevily v americkém časopise Life články, v nichž se kritizovala některá rozhodnutí Rooseveltovy vlády, kde se předvídal brzký a nevyhnutelný rozchod s Moskvou a dokonce válka se SSSR. V tajných deskách vojenské správy USA rychle rostl počet dokumentů, týkajících se války proti SSSR. Truman přesto píše ve svých pamětech: V nynějších podmínkách porazit Rusko nemůžeme. Jinými slovy ocitneme se ve válce, kterou nemůžeme vyhrát.
K analogickému závěru došli nakonec i angličtí vedoucí činitelé 27. června 1944. Například náčelník britského generálního štábu polní maršál A. Brook přišel s prohlášením o nutnosti dívat se na Německo z naprosto jiného hlediska, a to jako budoucího vojenského spojence.
Je třeba připomenout v tomto smyslu tajný příkaz ministerského předsedy Churchilla Montgomerymu a to: …“pečlivě shromažďovat německé zbraně, aby je bylo možné znovu vydat německým vojákům v případě války se SSSR.“
J. Dulles s neskrývanou radostí sledoval neúspěch sovětských vojsk na začátku války. Prohlašoval, že v Rusku skrývá se nebezpečí pro celý civilizovaný svět a že bude nutné Sovětský svaz vyřadit z mapy světa .
Už na jaře roku 1945 se v USA zformovala vlivná skupina politických činitelů orientovaných protisovětsky. 15. dubna na uzavřeném zasedání departmentu se rozhodla zaujmout ve vztahu k SSSR tvrdou linii. Tak se uskutečnil obrat od spolupráce ke studené válce. Jedním z cílů studené války byla snaha vypudit z vědomí staršího pokolení Američanů dobré vztahy k Sovětskému svazu a vnutit mladším zkreslené představy o druhé světové válce.
 Z uvedených skutečností vyplývá naprosto jednoznačně, že nepřátelství západních vládních činitelů vůči sovětskému svazu bylo založeno už dlouho před ukončením druhé světové války a intenzivně forsírováno vyhlášením studené války bez ohledu na připravovaná prohlášení uvedená v Bruselské a Waschingstonské Severoatlantické smlouvě. Tak se tedy zrodilo NATO i se svými proklamovanými cíli a jejich realitou v následujících létech. Přijetím Západního Německa do NATO 5. května 1955 bylo bezprecedentním způsobem porušeno rozhodnutí vítězných mocností z postupimské konference a její dohody o demilitarizaci, denacifikaci, demokratizaci a demonopolizaci, známé také jako program 4D.

Poválečná a současná činnost NATO.
Uvedl jsem velmi stručný a zjednodušený pohled na vznik NATO a v následující části se zaměřím na jeho poválečné aktivity a současnou činnost.
Pokud jde o Organizaci Severoatlantického paktu (NATO), nejvíce se zdůrazňuje garance bezpečnosti členské země, kterou jí poskytuje členství v této politicko-vojenské alianci.
Toto tvrzení považuji za dezinformaci od samého počátku. Nejen to je však problémem. Zdá se, že překážkou současnému směřování NATO se stala sama Washingtonská smlouva, jíž byla Severoatlantická aliance roku 1949 v hlavním městě USA založena.
O samotném obsahu Washingtonské smlouvy (Severoatlantického paktu) se příliš nemluví. Důvodem mlčení je snaha zastřít, že smlouva zní na několika místech jinak, než je vykládána, ale i v praxi aplikována. Všimněme si, že v rozporu s jejich skutečnými agresivními cíli mají jednotlivé operace pro oklamání veřejnosti velmi zajímavé názvy (např. Mírové mise,  mírové operace, výcvikové mise, či humanitární operace, dokonce humanitární bombardování, obrana před ruskou hrozbou, ochrana vzdušného prostoru nad zeměmi severní  Afriky, operace vojenská síla v Jugoslávii, Operace Irácká svoboda a řada dalších  kterých si mnozí lidé vůbec neuvědomují, že jde o synonyma hrubé agresivní politiky a narušení suverenity zemí , ve kterých mají Spojené státy své „životní a strategické“ zájmy.) Nepravdivé tvrzení, že členství v NATO garantuje bezpečnost členské země je především reklamním sloganem. (Výše jsem uvedl příklad napadení Kypru Tureckem) Využíván je tento slogan zejména v době, kdy Aliance začala být po skončení studené války rozšiřována směrem na Východ.
Vojenské agresivní aktivity NATO byly z počátku, už od r. 1945 vedeny navenek samostatně jednotlivými velmocemi především Francií, Anglií a Spojenými státy. V posledních létech po rozpadu bipolárního rozdělení světa je stav úplně jiný. Ve světě permanentních krizí a válek v různých regionech pod různými i smyšlenými záminkami, je nutné soustavně udržovat psychózu strachu z „nových rizik, hrozeb a výzev“, jak jsou účelově presentovány USA. To vše včetně fenoménu terorismu má posloužit zejména USA k ospravedlnění trvalého zvyšování jejich vojenské síly, vývoje, modernizace a hromadění stále ničivějších zbrojních systémů. Totéž je požadováno od spojenců v NATO. Požadavek na účast v ozbrojených intervencích vůči suverénním státům není z vojenského hlediska podstatný ani významný a má de fakto ve vojenských dobrodružstvích, prosazovaných USA, jenom podřadnou úlohu. Co však je důležité, že Spojené státy tak přenáší politickou odpovědnost za své zločinecké akce, které jsou v rozporu s mezinárodním právem nejen na všechny účastnické státy, ale na všechny členy NATO, tedy i Českou republiku to má svůj velký politický význam. Washingtonská smlouva, která je dosud oficiální „ústavou“ Severoatlantické aliance – NATO - se pro její politické a vojenské vedení stává stále více pouhým cárem papíru. Vezměme v úvahu, že při svém vzniku neměl Severoatlantický pakt jiný než obranný účel.  Dnes je zřejmé, že členové NATO jsou využíváni k operacím, jejichž obranný charakter je jim cizí.. 
Za dobu své existence NATO uskutečnilo řádově stovky operací,  jejichž charakter  měl  téměř vždy agresivní podstatu. Uvedu jenom některé z nich.
Válka ve Vietnamu byla ve skutečnosti vedena od r. 1945 až do r. 1975 nejprve Francií jako nejsilnější koloniální mocností po velké Británii a po jejich drtivé porážce se iniciativy ujala největší vůdčí mocnost NATO USA.
Vztahy na tomto území byly už od počátku dvacátého století velmi nejasné, neboť se zde vyskytoval francouzský koloniální zájem, americký zájem na samostatnosti Vietnamu a čínský nezájem o jižního souseda. Po válce se měla do Vietnamu vrátit Francie, ovšem Ho Či-Min, který byl levicovým vůdcem, se rozhodl, že bude směřovat vývoj Vietnamu jiným směrem a vyhnal profrancouzsky orientovaného císaře ze země. Po krátké době byl Ho Či-Min odsunut a vyhnán do džungle a francouzské jednotky hodlaly nastolit pořádek v Indočíně, tedy i ve Vietnamu. USA jako stát neměli na Vietnamském území nikdy přímý zájem ve smyslu okupace či jeho správy. Hovoří se pouze o jakési spoluzodpovědnosti za mírový vývoj.
Krátce po ukončení Druhé světové války byla politická situace v celém Tichomoří značně nestabilní. Tehdy už začala snaha koloniálních velmocí o navrácení původních území, které bezostyšně ovládala v době předválečné. Krvavá válka ale porodila své hrdiny, kteří se již nebyli ochotni podřizovat světovým velmocím a postavili se tak do čela odbojových organizací a sjednotili lid pro společný zájem. Velká Británie si uvědomila vážnost situace a na narůstající odpor proti své vládě reagovala souhlasem s osamostatněním své indočínské kolonie. Tato zpráva se pak převalila celou východní polokoulí jako symbol samostatnosti a svrchovanosti  bývalých koloniálních  zemí a podpořila tak ostatní bojovníky v boji za nezávislost. Vzniká tak otevřený konflikt, v němž na jedné straně bojovala  pravidelná armáda Severo vietnamské vlády, podporovaná partyzánskými jednotkami a na straně druhé hospodářsky i vojensky vyspělá evropská velmoc. I přes nespornou vojenskou převahu nedosáhli  Francouzi  nikdy výraznějších úspěchů a naopak jejich ztráty na vojenském poli byly den ode dne vyšší. Hlavní příčinou bylo to, že Francouzští stratégové nebyli ochotni akceptovat bojové podmínky, které zde panovaly. Zatímco oni prosazovali konvenční způsoby vedení války, jejich vietnamští protivníci se uchýlili k menším diverzně-partyzánským akcím, které se proti francouzské armádě dobře osvědčily. Válka se stávala neúnosnou, jelikož odčerpávala stále více prostředků z francouzské pokladny, které v té době byly více potřeba na rekonstrukci rozbořené Evropy, než na beznadějnou agresi proti Vietnamu. Měli tehdy v podstatě dvě možnosti. Vzdát se svých kolonialistických choutek tak jako Angličané nebo se soustředit na rozhodující bitvu o základnu Dien Bien Phu. Boj tehdy trval několik týdnů. Zde Francouzi utrpěli ostudnou a rozhodující porážku, která zásadním způsobem ovlivnila jejich další setrvání na území Vietnamu. Krátce po ní armádní velitelé na pokyn francouzských politických činitelů rezignovali v boji a počali rozsáhlou demobilizaci a stahování svých jednotek, čímž se naprosto vzdali svých nároků na celé území Vietnamu.
Ztráty na životech byly obrovské. Za deset let války (1945 – 1954) ve Vietnamu ztratili Francouzi 58 tisíc mrtvých, zahynulo také 250 tisíc jižních a přes milion severních Vietnamců.
 V roce 1954 – po deseti létech Francouzi Vietnam vyklidili a jejich zločinecký „odkaz“ převzali Američané. To už byla v pravém slova smyslu válka NATO, protože vedle Amerických agresorů bojovali nebo se jí zúčastnili také Australané, Jižní Korejci, Novozélanďané a Filipínci.
V červenci roku 1969 vyhlásil Nixon proces Vietnamizace. Jeho cílem bylo, aby armáda jižního Vietnamu vzala obranu země na svá bedra, zatímco američtí vojáci by se postupně stahovali. To se také skutečně dělo. Na počátku roku 1969 bylo ve Vietnamu 550 000 amerických vojáků. V roce 1970 to bylo 335 000 mužů, koncem následujícího roku 157 000 vojáků a na konci roku 1972 pouhých 24 000, což byl stav srovnatelný s rokem 1965, kdy se začala rozšiřovat „americká pomoc“ jižnímu Vietnamu. Ruku v ruce s Vietnamizací probíhala pacifikace jižního Vietnamu. Zatímco v roce 1967 bylo prakticky nemožné vyhnout se střetu s nepřítelem, v roce 1970 byl kontakt s Vietkongem poměrně vzácný. V témže a následujícím roce bylo rovněž zničeno mnoho základen nepřítele v Kambodži a Laosu
Američané na Vietnam svrhli za necelých 20 let 45 milionů tun bomb, vyvraždili a zničili mnoho vesnic, z nichž nejznámější je masakr malé vesnice My Lay. Její téměř 600 civilních obyvatel převážně žen, starců a dětí překonalo vyvraždění Lidic Německými nacisty. Z  území Vietnamu vytvořili „laboratoř“, která otestovala účinky 72 milionů litrů herbicidů. Nejznámějšího z nich Agent Oranž rozprášili téměř 42 milionů litrů. Tím zničily vegetaci v rozsáhlých oblastech a na řadu desetiletí je zamořily. V důsledku toho se rodily degenerované děti. Rovněž nevybuchlé miny a bomby zabíjí a mrzačí Vietnamce dodnes. Podle studie nadace amerických vietnamských veteránů a vietnamského ministerstva obrany zabily tyto „zapomenuté“ miny a bomby od roku 1975 více než 42 000 lidí.
Třicetiletá válka ve Vietnamu skončila. Americká přítomnost se počítá cca na 20 let a čísla demonstrující vojenskou sílu USA ve Vietnamu jsou ohromující:
      -  8 762 000 Američanů vykonalo ve Vietnamu vojenskou službu
- 4,3 mil v pozemních silách, 1,8 mil. u námořnictva, 1,7 mil.u letectva a necelý milion u námořní pěchoty    - 47 244 Američanů padlo (Jiné údaje uvádějí 85 325 mužů padlých, 2539 pohřešovaných, 305 000 se jich        vrátilo domů s velmi těžkými zraněními,
-  150 000 jich bylo zraněno lehce, 150 000 skončilo v nemocnici a asi 2 500 jich je stále nezvěstných.
      Síla intervence ve Vietnamu byla ničivá. Armáda USA provedla 527 000 bombových náletů, při kterých poiužila přes 6 milionů tun trhavin, což je až třikrát více než během celé druhé světové války.
Sami Američané uvádějí ztráty „nepřítele“ zhruba na 900 000 zabitých vietnamských vojáků, přitom zahynulo pře 360 000 civilistů. Jiné převážně Vietnamské statistiky uvádějí ztráty 1,5 milionů vojáků a přes dva miliony civilistů převážně žen, starců a dětí.  Celá jedna generace vyrůstala ve stínu vietnamské války. USA byly nakonec poraženy. Když 30. Dubna 1975 vojáci Severního Vietnamu vjeli do Saigonu (dnes Ho Či Minova města) Jihovietnamský prezident podepsal kapitulaci.
Je dosti úsměvné, když Američané tvrdí, že Vietnamskou válku neprohráli oni ale Jižní Vietnam, protože v době podepsání kapitulace už byli pryč asi dva roky. Pokud toto tvrzení bereme vážně, potom je třeba konstatovat, že Americká soldateska vědomě lže a tuto zločineckou válku prohrála i přes nevídanou sílu a brutalitu srovnatelnou s řáděním Německých fašistů v Rusku za druhé světové války. Kdo však vyhrál, byl Americký lid, který si díky svému odporu k této válce uvědomil, že nejde o jejich zájmy ale zájmy vojenskoprůmyslového komplexu a zorganizoval mohutné protivládní demonstrace, na jejichž nátlak byla armáda až na malé skupiny „poradců“ z Vietnamu stažena.
Vietnamská válka, která je ve Vietnamu známa pod názvem Americká válka, se stala jedním z nejdůležitějších a nejstrašnějších konfliktů v dějinách nejen USA. Zdá se však, že je dnes po více než čtyřiceti létech zejména mladou generací občanů zapomenuta. Právě proto ji uvádím do povědomí, protože jsem přesvědčen, že agresivity dnes u „našich spojenců“ neubylo a naopak i naše republika na každé agresivní operaci NATO nese svůj podíl odpovědnosti.
 Agrese proti Jugoslávii - byla nazvána  jako  „Operace Spojenecká  síla“ - měla údajně za cíl zastavení násilí a represí proti kosovským Albáncům, umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statutu Kosova na základě dohod z Rambouillet, prosazených Američany i jejich satelity a zastavit opakované porušování příměří ze strany Srbska a napadání „mezinárodních mírových sil“ NATO.  Vojenský zájem Američanů o Kosovo je na rozdíl od jejich Goebelsovské propagandy zaměřen ryze proti Rusku. Agrese má za účel posílit také kontrolu dopravy ropy z Kaspického moře a Blízkého východu do Evropy. Dodnes je na základně v Kosovu dislokováno okolo desetitisíc Američanů a patří k jejich největším vojenským zahraničním základnám na světě.
            Tuto válku z počátku schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Šlo tedy o válku nelegální
            24. března 1999 v 19:00 zahájilo NATO vzdušné útoky na cíle ve Svazové republice Jugoslávie. Během konfliktu odstartovala letadla NATO celkem 37 000 bojových misí a při čtvrtině z nich bombardovala. Pro Německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války.  Cíle tzv. „dvojího použiti“, používané armádou i civilisty, zahrnovaly ničení mostů přes Dunaj, továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na ústředí politické strany Jugoslávské levice a pod. Během bombardování bylo zasaženo také 9 nemocnic a 300 základních nebo středních škol. Dne 23. a 24. května byl bombardován i systém rozvodu vody Sremské Mitrovice. Tyto akce jsou často vnímány jako porušení mezinárodního práva a Ženevských úmluv. Při bombardování byly použity grafitové a kazetové bomby.   12. dubna byl dvěma raketami zasažen vlak na trati mezi Bělehradem a Skopjí, v němž zahynulo 55 lidí.   14. dubna letouny NATO „omylem“ zasáhly konvoj albánských uprchlíků, přičemž zabily 75 lidí. Dne 7. května 1999 došlo k zasažení čínské ambasády v Bělehradě, při kterém zahynuli tři čínští novináři. Podle prohlášení NATO šlo o chybu navigátora. Ještě téhož dne byla svržena kazetová bomba na tržnici ve městě Niš na jihu Srbska a zasažena byla i blízká nemocnice. Výbuch bomby měl na svědomí 15 mrtvých. 
Během 78 dní trvajícího bombardování byla těžce poškozena infrastruktura Jugoslávie, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Náletem dne 24. dubna bylo zničeno rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize. V některých případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, čínské velvyslanectví, nemocnice v Bělehradě atd.). Uvádí se, že v průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch okolo pěti set civilistů veskrze srbské či albánské národnosti. Ve skutečnosti to bylo usmrceno téměř 4000 a zraněno více jak 10 000 v převážné míře civilních osob. Při tom ještě v současné době značné množství osob trpí zdravotními problémy, způsobenými použitím munice s ochuzeným uranem. Materiální škody této „NATO  války“ přesáhly 100 miliardy dolarů.
Několik řízených střel dopadlo do Bulharska. Materiální škody po bombardování dosáhly zhruba čtyři miliardy tehdejších amerických dolarů. Celkem bylo zničeno 34 mostů. Eliminována byla rovněž polovina Jugoslávských ropných rezerv (neboť již od začátku kampaně byly opětovně bombardovány srbské ropné rafinérie, např. v Novém Sadu a Pančevu). Ztráty NATO byly ve srovnání s Jugoslávskými zanedbatelné. Je ostudné, že operaci odsouhlasila tehdejší Česká vláda, tak jako vstup ČR do NATO, 12. března 1999. Tím jsme se nepřímo podíleli na všech zločinech NATO. A co víc, tehdejší prezident Havel vyzýval vedení NATO k tzv. „Humanitárnímu bombardování“ Jugoslávie To považuji za rétoriku válečných zločinců, ať se nám to líbí nebo nelíbí.  Odvděčili jsme se tak za její nekompromisní postoj k okupaci Československa v roce 1968, ke které mlčky přihlíželi všichni tehdejší členové NATO. Je velmi smutné, že za tento čin hanby se žádná z Českých vlád dosud neomluvila.
Agrese NATO v Afghánistánu - je probíhající konflikt, který začal 7. října 2001 jako součást Operace Trvalá svoboda. Ta byla odpovědí Spojených států a Spojeného království na teroristické útoky 11. září 2001. Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy. Usáma bin Ládin, hlavní sponzor sítě Al-Kaida, žil v Afghánistánu ovládaném hnutím Taliban, kde vedl výcvikové tábory teroristů. Byl zabit 2. Května 2011. Jeho mrtvola byla tak zohavena, že nemohla být vystavena, aby to nevyvolalo bouři místního obyvatelstva. Skutečným cílem však, jako vždy, bylo ovládnutí nesmírného přírodního bohatství této země.
V současnosti probíhají v Afghánistánu dvě paralelní vojenské operace:
Operace Trvalá svoboda (Operation Enduring Freedom - OEF) je americkou operací, které se účastní také několik koaličních partnerů.
ISAF -  International Security Assistance Force. Ta vznikla koncem prosince 2001 z pověření Rady bezpečnosti OSN s cílem zajistit Kábul a okolní území. V roce 2003 kontrolu nad ISAF převzalo NATO. (Pravděpodobně z americké iniciativy.) V roce 2009 působilo v rámci ISAF 64 500 vojáků ze 42 zemí. V ISAF mají Spojené státy 29 950 vojáků. Spojené státy a Spojené království zahájily leteckou bombardovací kampaň v koordinaci s pozemní ofenzívou Severní aliance. Koordinaci zajišťovaly především speciální síly států NATO.
Spojencům se sice podařilo svrhnout vládu Talibanu, ale ten později opět nabrat síly. Agrese tedy byla oproti původnímu očekávaní neúspěšná a nedosáhla proklamovaného cíle -  omezit působení Al-Kaidy.
Od roku 2006 ohrožuje stabilitu Afganistanu zvýšená aktivita povstalců z hnutí Taliban, rekordně vysoká úroveň produkce opia a slabá vláda s minimální kontrolou oblastí mimo hlavní město Kábul. Roste rovněž napětí mezi Pákistánem a Spojenými státy kvůli jeho podpoře Talibanu a americkým útokům na pákistánské území za pomocí bezpilotních letadel.
 Po teroristických útocích na americké velvyslanectví v Keni a Tanzánii v roce 1998 americké námořnictvo bombardovalo teroristické výcvikové tábory střelami s plochou dráhou letu odpalovanými z ponorek.
        Afghánské agrese se z  České republiky účastnilo 300 vojáků. Při posledním velkém útoku na Českou vojenskou základnu 8. července 2014 padlo 5 vojáků (David Beneš, Ivo Klusák, Jaroslav Lieskovan, Libor Ligač a Jan Šenkýř). Třetí jmenovaný zemřel při transportu do nemocnice. Všichni byli vyznamenáni.
Agrese NATO v Iráku - jejím hnacím motorem byly americké výpravy proti Saddámovi. Nebyl to ani tak charakter jeho režimu či utrpení iráckého obyvatelstva jako spíše Saddámovo úsilí o dosažení nezávislosti a ukončení jakékoli podřízenosti cizí mocnosti. Mnozí analytici, včetně Amerických, poukazují na snahu USA o upevnění vojenské pozice v regionu i o nerušený přístup a kontrolu ropných zdrojů země. Americká politika „změny režimu“ se podle nich nezakládá ani tak na humanitárních cílech, jako spíše na snaze nahradit již politicky „neužitečný“ Saddámův režim jiným režimem i totalitní povahy, který by však více vyhovoval Americkým zájmům. Své skutečné úmysly zakrýval prezident Bush existencí zbraní hromadného ničení, kterými údajně Irácký prezident Sadam Husain usain disponoval. Tento nesmysl, považuje např. i Noam Chomsky a světová veřejnost za „náhradní“ argument ve prospěch americké invaze poté, co se existence zbraní hromadného ničení, začala jevit jako uměle vykonstruovaná dezinformace  bez jasného důkazu o  jejich existenci  na území Iráku. To však americké agresory nezastavilo. Spojené státy napadly Irák opět s nebývalou silou, především pozemními vojsky, což bylo v jejich taktice něco neobvyklého. (V jiných případech používali taktiku mohutného zbabělého bombardování bez přímého kontaktu svých vojsk s údajným nepřítelem).
Skutečným cílem agrese bylo obsazení ropných zdrojů a ropovodů. Za nejsnadnější cestu zvolili zajetí a zavraždění Iráckého prezidenta, který jim odpíral poslušnost. Vystupování USA v kontextu s iráckou válkou mělo za následek ztrátu jejich postavení jako hegemona. Spojené státy začaly být v postojích světového společenství vnímány spíše jako hrozba pro světovou stabilitu než jako její garant a to jim nesporně uškodilo.
V této agresivní válce opět došlo na obou stranách k velkým ztrátám. Prezident Bush v podstatě vyhlásil vítězství a ukončení hlavních bojových operací, protože irácké síly byly prakticky poraženy, přestože některá ohniska odporu stále nebyla dobyta. Ztráty na životech Američanů jsou utajovány, protože podněcovaly odpor a demonstrace amerických občanů proti válce. Prezident Bush je mimo jiné zakázal zveřejňovat v hromadných sdělovacích prostředcích.
Po zničení irácké armády a kolapsu politického vedení se začala koaliční vojska agresorů stále častěji stávat terčem útoků, především v oblasti tzv. Sunnitského trojúhelníku. Podle Pentagonu bylo tehdy ukradeno 250 tis. tun (z celkového množství 650 tis. tun) munice, což značně pomohlo iráckým povstalcům. Stovky úkrytů zbraní, které vytvořila irácká armáda a Republikánské gardy také znásobily sílu vzdorujících skupin. Při chaosu, který propukl po invazi a po pádu irácké vlády docházelo k masivnímu rabování vládních budov, muzeí, luxusních rezidencí, bank a vojenských skladů. Americká soldateska se, mimo jiné na rozdíl od jiných zemí intenzivně, věnovala systematickému rozkrádání historických památek. Odvezli si tehdy domů sbírky nevyčíslitelné historické ceny. Jenom velmi malá část byla překupníkům zabavena a vrácena.
První odpor vzešel ze strany stoupenců strany Baas, ale brzy se k nim přidali náboženští vůdci a Iráčané nespokojeni s okupací. První vlny útoků se koncentrovaly především v oblasti Sunnitského trojúhelníku. Do této oblasti patří i hlavní město Bagdád. Největší množství útoků bylo provedeno v provinciích Bagdád, Anbár a Saláh ad Dín. V těchto třech provinciích žije okolo 35% irácké populace, ale ze všech obětí amerických agresorů jich zde padlo k 5. prosinci 2006 73 % a v poslední době se uvádí asi 80 %. Taktika povstalců, resp. odporu, bývá popisována jako guerillová. Tato taktika nařizuje vyhýbat se velkým přímým střetům, způsobovat nepříteli škody a stálou opotřebovávací kampaní vyčerpat buďto přímo invazní síly, nebo zdroje určené k jejich udržování. Gueriloví bojovníci používají minomety, rakety, sebevražedné útoky, odstřelovače, bomby, malé zbraně, ale také jednoduché léčky, improvizované výbušné nástrahy na trasách předpokládaných konvojů, stejně jako sabotáže proti infrastruktuře zajišťující vodu, elektřinu, ropu. Cílem bylo vyčerpat okupační jednotky, zastrašit případné kolaboranty a rovněž přesvědčit nebojující populaci o neschopnosti okupantů prostor ovládnout, natož mu vládnout.
Při chaosu, který propukl po invazi a po pádu irácké vlády docházelo k masivnímu rabování vládních budov, muzeí, luxusních rezidencí, bank a vojenských skladů. Podle Pentagonu bylo ukradeno 250 tis. tun (z celkem 650 tis. tun) munice, což značně pomohlo iráckým povstalcům. Stovky úkrytů zbraní, které vytvořila irácká armáda a Republikánské gardy také posílily sílu vzdorujících skupin. K prvnímu odporu stoupenců strany Baas, se brzy přidali náboženští vůdci a Iráčané nespokojeni s okupací. Američtí agresoři účelově označují povstalce za „protiirácké síly“.
Válka v Sýrii - je svým rozsahem a důsledky jedním z nejkrvavějších a nejničivějších konfliktů, který se kdy Američanům a jejich satelitům, pod jejich vedením, podařilo vyvolat.
Konflikt začal 15. března 2011 poklidnými demonstracemi v rámci tzv. arabského jara, importovaného západními mocnostmi do řady zemí severní Afriky, blízkého a středního východu. (Egypt, Alžírsko, Tunisko, Maroko, Sýrii, Iránu, Iráku, Palestiny, Jordánska a dalších. Demonstrace, které v té době začaly probíhat proti režimům v těchto zemích mají opět své kořeny v minulosti.
Po porážce v první světové válce se rozpadla Osmanská říše a oblast byla rozdělena mezi Velkou Británii a Francii podle plánu, který už v roce 1916 předložil pracovník britského ministerstva zahraničí Mark Sykes. V tajném jednání s Francoisem Picotem, francouzským generálním konzulem v Bejrútu, navrhli jak blízký východ rozdělit, aniž by se obě země vzdaly koloniálního dohledu. Vítězné koloniální mocnosti vymezily v arabsko-islámském světě hranice nových států tak, aby sloužily jejich strategickým zájmům, a vytvořili tak Sýrii a Irák, Palestinu a Jordánsko. Tato území byla svěřena Francii, Velké Británii, Belgii, Jihoafrické republice, Austrálii, Novému Zélandu a Japonsku.
Hranice byly vytyčeny svévolně a neprobíhaly se souhlasem obyvatelstva. Lidé byli včleněni do centralizovaného státu, který si přisvojil veškeré pravomoci. Noví vládci převzali od koloniálních mocností také západní instituce a metody práce. Byl posílen dohled nad občany, moderní technika umožnila celonárodní kontrolu a modernizace policejního státu udusila opoziční hlasy. Mnohem později to vedlo v některých státech ke „svobodným“ volbám, jejichž výsledkem byly mnohdy diktátorské režimy podporované Americkou vládou a jejich satelity. Jakmile se ale pokusili o nezávislou politiku, například Muamar Kadáffi v Libyi, Sadam Husain v Iráku a vůdcové v dalších zemích, do té doby američtí spojenci a poslušní vykonavatelé americké politiky, byli bez skrupulí zavražděni. O totéž dlouhá léta usilují také v Sýrii, kde by chtěli odstranit demokraticky zvoleného prezidenta Asada. Tak jako v každé zemi se brzy i po svobodných volbách projevují protivládní protesty, tak i v Sýrii se po roce 2010 formulovala protivládní opozice, cílevědomě podporovaná vměšováním Amerických „mírotvůrců“ až do takové míry, že se jí podařilo vyvolat vážnou krizi. V jejím důsledku se za intenzivní spoluúčasti Islámského státu podařilo rozdělit celou zemi do více než pěti velkých oblastí kontrolovaných syrskou opozicí, Kurdy a Islámským státem. V nich řada frakcí v tomto nepřehledném konfliktu bojuje za různé cíle. Situace brzy přerostla v občanskou válku. Přesto, že ji Američané vyvolali a cílevědomě ji živí, je to pro ni důvod aby na území Sýrie pronikla a zavedla tam Svůj „demokratický“ režim. K tomu ovšem potřebuje odstranit prezidenta Asada. V tom opozici plně podporují především mocné zahraniční síly Američanů, Západní Evropy a Turecka a Syrští Kurdové. Tyto státy dodávají opozici v masovém měřítku zbraně a nechávají její jednotky cvičit na svém území či je dokonce cvičí samy. Některé syrské povstalce vycvičila a vyzbrojila americká CIA. Od roku 2012 investovala CIA přibližně 1 miliardu dolarů do výcviku a výzbroje asi 10 000 protivládních povstalců, z nichž někteří v roce 2014 přeběhli k Islámskému státu, který byl pobočkou teroristické organizace Al Kaidá a osamostatnil se až r. 2013, kdy začal pronikat do Sýrie.
 Na straně prezidenta Asáda bojuje drtivá většina alávitů, a příslušníků ostatních náboženských menšin. Ze zahraničí dostává Asád podporu především od Ruska, Iráku a hlavně Íránu, který mu dle některých zdrojů dodává zbraně a finančně jej dotuje.
Západní oblast Sýrie je cílovou oblastí bombardování Americkým letectvem, soustředěným na úsek od  Damašeku až po Alepo na severu země, kde se neštítí bombardovat i nemocnice a školy. Toto území po „humanitární pomoci“ NATO pod vedením Američanů připomínají měsíční krajinu a města jako území po nejsilnějším zemětřesení. Aby „osvoboditelé od terorizmu“ zdůvodnili své řádění, vymýšlí si různé dezinformace, jako např. použití chemických zbraní syrskou armádou, přičemž na podporu svého obviňování nepřinesli dosud jediný důkaz. Naopak řada západních komentátorů připouští jejich použití krajní opozicí za podpory svých západních spojenců.
Naše sdělovací prostředky ústy jedné novinářky prohlásily, že v Sýrii platí téměř padesát let stanné právo. Nevím jak si stanné právo ona „dáma“ představuje, ale její představa je lživá. Mohu to potvrdit, protože jsem tam byl v době, o které mluvila a např. po Damašku nebo Alepu jsem se bez doprovodu volně pohyboval i v pozdních nočních hodinách. Většina obchodů byla otevřena, mohl jsem si koupit co se mi líbilo, a žádného vojáka nebo policistu jsem na ulici neviděl. Tak se tedy u nás vytváří veřejné mínění. Celá trasa od Damašku po Alepo prochází oblastí úžasných kulturních památek a ve městech jich byla spousta soustředěna v muzeích. Pokud se dnes dívám na záběry oněch oblastí a měst, nemohu uvěřit té zrůdné barbarské proměně, kterou protivládní odpůrci dokázali za podpory Američanů a západních velmocí způsobit.
Uzavření vzdušného prostoru nad zeměmi severní Afriky, blízkého a středního východu.
Relativně samostatnou kapitolou bezprecedentního vměšování NATO a jejich satelitů do života zemí severní Afriky, blízkého a středního východu jsou události kolem tzv. „uzavření vzdušného prostoru“ nad těmito suverénními zeměmi.  Sestřelení letadla nad Lockerbie, navzdory stovkám mrtvých, nebylo příčinou agresivní politiky NATO, ale zejména „pomoc“ Američanů Libyjské opozici, která údajně trpěla  Kaddáfiho terorismem. Přerod Kaddáfiho jako „sponzora terorismu“ zpečetila tehdejší americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová svoji návštěvou Libye. Riceová tam tehdy potvrdila, že Kaddáfí se napravil a byl Washingtonem vydáván za příklad pro ostatnízemě – jmenovitě Íránu a Severní Koreji. Libyjci a USA spolu nekomunikovali přes padesát let, poslední americký šéf diplomacie byl v Tripolisu v roce 1953. “Zbývá ještě dlouhá cesta, kterou musíme ujít, věřím ale, že tato návštěva dokazuje, že USA nemají trvalé nepřátele,” prohlásila Riceová po uvítání na letišti v Tripolisu. “Má návštěva ukázala, kam až dospěly vztahy mezi USA a Libyí, ale je to teprve začátek příběhu, ne jeho konec,” upozornila. Se svým libyjským protějškem jednala především o otázce vývozu libyjské ropy a v otázce Libyjců studujících v USA. Zdá se, že ze strany ministerstva zahraničí USA šlo už tehdy o pokryteckou misi. Dnes je naprosto jasné, že příčinou agrese vedoucích mocností NATO pod rouškou „uzavření vzdušného prostoru“, byla především Kadáfiho politika ve prospěch svého lidu, zejména v sociální oblasti a nesmírné bohatství země, především jedny z největších zásob ropy na světě. Od toho všeho se Kadáfi rozhodl bývalé spojence odstavit. To byl nakonec i dostatečný důvod proč ho zavraždit.
Na jaké úrovni byla tehdy Libye? V době, kdy Kaddáfí přebíral v roce 1969 vládu, patřila k nejchudším zemím světa, ale v roce 2011 už měla jako nejbohatší africká země nejnižší podíl obyvatel žijících v chudobě z celé Afriky. Během jeho vlády stoupla gramotnost z 10 na 88 procent. Vytvořil zdravotnickou síť na velmi dobré úrovni. Průměrný věk dožití byl nejvyšší na kontinentě – muži se v průměru dožívali 75 let, ženy 80 let, tedy vyššího věku než v České republice. Veřejný dluh byl druhý nejnižší na světě. V roce 2002 stál Kaddáfí u zrodu Africké unie, jejíž snahou byla postupná integrace afrických zemí. Na summitu v Addis Abebě v únoru 2009, kde byl zvolen jejím předsedou, se vyjádřil pro projekt Spojených států afrických, což se samozřejmě zemím těžícím z africké chudoby vůbec nelíbilo. Libyjská centrální banka, která byla pod přímou Kaddáfího kontrolou, měla téměř 144 tun zlata. Libye tak byla mezi 25 zeměmi světa s největší zásobou drahého kovu za 6,5 miliardy USD.
Můžeme se potom divit, že libyjské obyvatelstvo mělo nejvyšší životní úroveň v Africe? Že produkovalo nejvíc ropy na černém kontinentu? A že HDP na obyvatele činilo přes 16 600 USD. Pokud jde o oficiální „Index lidského rozvoje“, který je průměrem tří indexů: indexu očekávané délky života, indexu vzdělání a indexu HDP (statistiku zpracovává každoročně OSN), a který nejlépe charakterizuje kvalitu života obyvatelstva, byla Libye v roce 2010, jako vedoucí africká země na 53. místě na světě, další africký stát byl Tunis až osmdesátý první.
Po zavraždění a mučednické smrti Kadáfiho došlo k rychlému rozvrácení Libyjské infrastruktury, velké anarchii v řízení země, která se rozpadla tak jako v Sýrii na řadu oblastí a měst, kde se rychle zformulovaly a chopily moci skupiny násilníků a bezcharakterní spodiny společnosti, kterým se dostalo nezištné pomoci NATO a jeho satelitů. V tzv. bezletové zóně byl také zahájen veletrh zbraní za účasti delegací USA, Kanady, Itálie, Francie a Španělska. Z amerických i britských lodí a ponorek bylo na Libyi vypáleno prvních 112 střel Tomahawk. Nasazení britských sil potvrdil premiér David Cameron. Šlo především o získání ropy a tento záměr NATO byl podepřen přehlídkou nejmodernějších zbraní. Jak důmyslné. A co oběti?
Amnesty International zveřejnila tehdy rozsáhlé množství důkazů o masových únosech, věznění, bití, mučení, zabíjení a zvěrstvech, páchaných tzv. rebely, kterým NATO svěřila moc v zemi. Ve věznicích a na uzavřených vojenských základnách byli, podle informací organizace Lékaři bez hranic, mučeni stoupenci Kaddáfího. V době, kdy NATO zahájilo válku proti Libyi pod záminkou ochrany civilistů, se podle odhadů OSN uvádí až 50.000 obětí tohoto „dobrodružství“. Mezi desetitisíci mrtvých jich nezanedbatelnou část tvořili civilisté – ženy, děti a starci. K největšímu krveprolití došlo po dvouměsíčním obléhání, intenzivním bombardování a následném rabování města Syrta. Počet obětí až desetinásobně převyšuje udávaný počet mrtvých v Sýrii. Proč to všechno? Samozřejmě, prim hrály zájmy zbrojařů, aby jim nerezivěly zbraně páté generace. To vše však hlavně proto, že v Libyi se přece nachází 33%? údajně prokázaných světových zásob ropy a ve státní pokladně na 140 tun zlata.
Američané a jejich spojenci v NATO věděli, že vítěz války o Libyi může přerozdělit těžební koncese a případně upravit vývozní daň za ropu. Proto se v těchto místech snažili „opevnit“, aby měli po ruce i Perský záliv. Kolem něho je přece Írán s více než 10 procenty světových zásob ropy a téměř 16 procenty světových zásob plynu. Je zde ovšem také Kuvajt, Katar a Sjednocené arabské emiráty, všichni se zhruba sedmi procenty světových ropných zásob. To vše mají USA pod plnou kontrolou. Sídlí tady totiž námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil USA. Pod toto velitelství spadá i oblast Středního východu, Střední Asie a východní Afriky. Řídí Pátou flotilu, která s 15 tisíci muži na palubách kraluje v Perském a Ománském zálivu, Arabském a Rudém moři. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků Spojených států (bez kontingentu v Iráku) na několika desítkách základen. Vojáci USA jsou tak ve 150 zemích světa, ale do zavraždění Kadáfiho nebyli v Libyi a to museli svou zločineckou agresí napravit.
Nelze se divit, že důsledkem těchto zvěrstev byl exodus milionů obyvatel nejen Libye ale i dalších zmiňovaných zemí. Ten si vyžádal statisíce mrtvých uprchlíků, kteří se na území Evropy už nestačili dostat. Velkým počtem imigrantů jak ekonomických, tak uprchlíků směřujících do EU způsobuje od r.2015 hlubokou mezinárodní politickou krizi jako důsledek tzv. Arabského jara. Migranti se do Evropy dostávají  Balkánskou trasou z Turecka přes Egejské moře a Balkán do střední Evropy a Středomořskou trasou ze severní Afriky přes Středozemní moře do Itálie. Nejčastějším cílem imigrantů jsou státy západní a severní Evropy, především Německo, dále Švédsko, Rakousko, Francie a státy Beneluxu. Dle údajů OSN tvoří největší počty žadatelů o azyl lidé ze zemí Blízkého a Středního východu, (zejm. Syřané, Afghánci, Iráčané), subsaharské Afriky a západního Balkánu. Rozměry celoevropské krize jev dostal v dubnu roku 2015, kdy se ve Středozemním moři během krátké doby potopilo několik lodí s migranty. Celkem se utopilo asi 1 200 lidí. Tehdy se začalo uvažovat o zavedení systému přerozdělování uprchlíků. Za celý rok 2015 členské státy EU přijaly dle údajů Eurostatu celkem 1 256 000 žádostí o azyl. To byl podle mého názoru mimo jiné důsledek nesmyslného a neuváženého prohlášení Německé kancléřky Merkelové, že Německo přijme na svém území libovolný počet uprchlíků. Od okamžiku, kdy si uvědomila, že jimi je Německo zahlceno tak se snaží tíhu tohoto nesmyslu přehodit na ostatní státy evropské unie a docela vážně se touto myšlenkou zabývá a prosazuje ji sveřepě dodnes. Nebere přitom v úvahu zejména názory vlád menších zemí EU, z nichž některé se staví proti tomuto silovému řešení zásadně. Patří k nim přede všemi Maďarsko, Slovensko, Polsko i Česká republika a některé další.
Je zcela zřejmé, že mezi miliony migrantů proniká do Evropy také řada teroristů velmi dobře vycvičených pro své poslání. Mnozí z nich byli školeni Americkými specialisty. První teroristické útoky uskutečnili tito zločinci v Paříži v listopadu 2015 a následně také v Bruselu v březnu 2016. O silvestrovských oslavách 2015/2016 došlo, ve vícero velkých německých městech, k hromadným sexuálním útokům a okrádání žen, které podle svědků či poškozených páchaly skupiny mužů arabského a severoafrického vzhledu. Teprve tehdy se začalo uvažovat vážně o bezpečnostních rizicích, které s masovou migrací souvisí. V prvním čtvrtletí roku 2016 došlo ke snížení počtu nových migrantů, přesto však byl počet běženců připlouvajících do jižní Evropy v průměru čtrnáctinásobně vyšší oproti stejnému období roku 2015. Podle informací vojenského poradce OSN pro Libyi, se v této zemi nachází až 1 milion potenciálních migrantů, kteří čekají na cestu do Evropy. Je potěšitelné, že i naše vláda si uvědomila nebezpečí migrační krize a odmítá migranty na našem území přijímat. Proti jejich přijetí se staví 80% našich občanů. Také řada politických stran přijala problematiku migrační krize za stěžejní téma svého programu a využívá ji také v předvolební kampani.
Problematikou migrační krize v Evropě se dále nebudu zabývat, protože je to téma stále aktuální a svým rozsahem překračuje možnosti jednoho referátu a znalostí obyčejného smrtelníka. Navíc celkové počty migrantů se nedají dosti dobře stanovit.

Naše účast a propojeni s NATO
Vstupem do Severoatlantické aliance a do Evropské unie na sebe Česká republika převzala závazek, že se její armáda bude v zájmu udržení mezinárodní bezpečnosti zúčastňovat zahraničních misí. O tom, že by se jednalo o některou z misí mající přímou souvislost s obranou a bezpečností republiky nemůže být samozřejmě ani zmínka, protože nás ani nikdo neohrožuje. Náš potenciální nepřítel nebyl nikdy definován. Naše vlády vazalsky opakují to, jak a koho za nepřítele označují jejich vazalové a velmocenští souputníci v NATO. Ti kdo se o mezinárodní politiku, alespoň okrajově zajímají vědí že, Amerika ke své existenci potřebuje nepřítele, a často si ho musí vymyslet. Dříve to byl komunismus, dnes mezinárodní terorismus a proto musí mít vojenskou převahu, aby nad ním zvítězila. Její skvělí supermani, vojáci, technika, demokracie i způsob života pak mají dokázat, že Američané jsou výjimečný národ, předurčený ke spasení a vůdcovství celého lidstva. Tato uměle vytvořená atmosféra je nejvhodnější sociálně psychologickou půdou na které se snadno ujímá válečnická propaganda, zdůvodňující agresi proti Afghánistánu, Iráku, zemím severní Afriky, středního a dálného východu. Tak snadno Americké militantní kruhy a NATO pod jejich diktátem zdůvodňují preventivní údery proti ohniskům mezinárodního terorismu, darebáckým zemím, rozšiřování NATO, obkličování Ruska a Číny vojenskými základnami, a rostoucí zbrojení i četnickou roli USA ve světě. Přesto je však odpor proti této politice i v USA tak silný, že v prezidentských volbách málem dospěl až k porážce Republikánské strany. Ani ve světě se nešíří obdiv k Americe a jejím hodnotám, ale mohutní hnutí proti amerikanismu.
Naše účast v zahraničních vojenských misích v rámci NATO pod vedením USA je naší vládou a hromadnými sdělovacími prostředky bagatelizován a je v rozporu s realitou. Především je zdůrazňována účast Československa v misích pod patronací OSN, kterých bylo od r. 1945 okolo dvaceti.
Česká republika od svého vzniku v lednu 1993 navázala ve vysílání příslušníků armády do mírových operací OSN na aktivní účast bývalého Československa. Do současné doby působilo přibližně 3000 příslušníků Armády České republiky ve více než 30 takových misí. Rovněž ministerstvo vnitra se postupně zapojilo do mírových operací omezeným počtem civilních policistů. Nyní působí v různých částech světa asi 16 mírových operací OSN.
K 1. září 2016 je ČR zapojena do mírových operací OSN na Golanských výšinách, ve Středoafrické republice, v Demokratické republice Kongo, v Afghánistánu a v Kosovu.
            Za nejvýznamnější naše „mírové“ mise je vlastně považováno několik misí AČR v Afghánistánu v souladu s celkovou strategií Severoatlantické aliance, která chce zodpovědnost za bezpečnost Afghánistánu přenechat zcela na tamních obyvatelích a svých satelitech. Zde mělo působit maximálně 150 vojáků. Kolik jich je ve skutečnosti je s ohledem na časté změny, utajování a cílené dezinformace těžké uvádět.
V Kosovu - v rámci mise KFOR působí údajně na jejím velitelství šest českých vojáků. Zanedbatelná je i naše účast v Somálsku.
 V Bosně a Hercegovině – jsou cíle naší účasti, řekl bych „úsměvné“ vzhledem k tomu, že naše vláda schválila barbarské bombardování Jugoslávie a Havel vyzval NATO k jejímu „humanitárnímu bombardování“. Proč jsme to schválili, když jsme chtěli zachovat bezpečí a mír a přispět k většímu pokroku Bosny a Hercegoviny na cestě k evropské integraci. Jak chceme přispět k potírání korupce, když právě u nás je korupce ve srovnání s evropskými státy jedna z nejrozšířenějších, nejzávažnějších a pěstuje se mezi vládními úředníky i policií naprosto bez skrupulí. Také v organizovaném zločinu jsme se dostali do popředí v evropském měřítku.
Čemu věřit, když jiné prameny uvádí, že v letech 1990 až 2009 uskutečnila naše armáda 28 nejdůležitějších operací, kterých se v různých místech světa zúčastnilo (bez rotací) více než 8100 osob. A opět údaje z jiných pramenů uvádějí, že od r. 1990 prošlo těmito misemi a zúčastnilo se válečných operací, pod taktovkou NATO v čele s USA, celkově 24171 českých vojáků. Za tu dobu se Československé a pak České ozbrojené síly postupně přeměnily v expediční sbor. Kromě statistik a vyznamenání jejich aktérů nemají pro bezpečnost ČR vážnější význam.
ČR se stala členem NATO v r. 1999 a tím byla otevřena „nová epocha“ ČR, kterou bylo přetvořeno i poslání armády. Počátek „nové etapy“ se ve skutečnosti datuje mnohem dříve a to vysláním naší protichemické jednotky do Kuvajtu v r. 1990, ve prospěch Američanů v tzv. „Osvobozovací operaci“.
Vstup naší republiky do NATO byl cílevědomě připravován americkými stratégy velmi důmyslně a cílevědomě. Proto do Spojených států jezdila řada potenciálních kolaborantů, počínaje V. Havlem, Klausem a řadou dalších na „školení“. Podobným „školením“ nedávno prošli i naši ministři, mezi které patři např. Stropnický, Bělobrádek, Babiš, Chovanec a řada dalších. Každý je „školen“ v oboru za který na svém ministerstvu zodpovídá, včetně předsedy vlády Sobotky.
Co se týče armády, bylo prvním prvořadým úkolem naší popřevratové reakce armádu Českolovenské republiky rozložit a podstatně zredukovat. Cílem tohoto snažení bylo
Ø  zlikvidovat ji tak, aby se nemohla vzepřít novým pánům a pořádkům a nestala se překážkou pro záměry NATO,
Ø  dosáhnout její naprosté neschopnosti republiku bránit v případných konfliktech
Ø  připravit půdu k následnému budování nové armády poslušné plnit pokyny nového tentokrát Amerického spojence.
  K tomu byla použita strategie reformy s širokým využitím tzv. Lustračního zákona a přímé pomoci Amerických poradců, kterým Havel přidělil požadované prostory přímo na ministerstvu obrany a nechal otevřít trezory se všemi přísně tajnými dokumenty zvláštního důležitosti pro zabezpečení obrany ČSSR. Americkým „poradcům tak byl umožněn také přístup na všechna velitelská stanoviště, do kterých dosud neměli přístup ani Sovětští poradci a velitelé při cvičeních bez přítomnosti příslušného Československého velitele. Ostraha vojenských a velitelských objektů, včetně ministerstva obrany, byla podstatně omezena, což umožnilo rozsáhlé krádeže včetně zbraní. V rámci „reformy“ došlo k rozsáhlým personálním čistkám, které v historii naší armády nemají obdoby. Postupně byla omezena i základní služba a od r. 2004 byla v podstatě zrušena.  Po dokončení tzv. reformy mělo českou armádu tvořit zhruba 26 000 profesionálních vojáků a 9 000 civilních zaměstnanců. Tím naše armáda ztratila zcela svoji bojeschopnost a je na uvážení občanů, zda to byl důsledek neschopnosti nebo promyšleného zločinu. V každém případě si pravice připravila půdu pro hledání, ale hlavně zdůvodnění nezbytnosti nového „strategického“ partnera pro „zabezpečení obrany a bezpečnosti státu“. Už se nemluvilo o zrušení NATO ale o nezbytnosti vstupu ČR do tohoto zločineckého paktu. Tento záměr byl už dávno promyšlený, jak jsem výše naznačil, za zády národa a bylo to v zájmu nejen české pravice a jejích popřevratových vlád od samého začátku ale i NATO.

Jaké finanční prostředky jsou spojeny s našim vstupem do NATO?
Už likvidační etapa naší armády si vyžádala náklady v řádu desítek miliard Kč., které nebyly nikde publikovány a kterými se naše pravicové vlády nikdy nechlubily. Navíc byli naši vojáci a civilní občané zapojeni velmi brzy do zahraničních misí a operací ve prospěch NATO. Je třeba zdůrazni, že všechny vojenské mise jsou placeny z daní českých občanů a ne Americkými válečnými zločinci, v jejichž prospěch se uskutečňují. Všechny výdaje byly a jsou schvalovány vládami a parlamentem, který si naivní národ volí jedenkrát za 4 roky ale který své sliby a vůli národa mezi volbami neplní.
 Výdaje „na obranu“  ve státním  rozpočtu byly v r.1993 24 miliard (mld) Kč.  Do  roku 1998 se každoročně zvyšovaly v průměru o 2 mld. a v r. 1998 dosáhly výše 34,06 mld.Kč.
Rokem 1999 kdy jsme se stali členy NATO, výdaje na „obranu“ se okamžitě „skokově“ zvýšily o více než 10 mld. (tj. téměř o 30%), takže v roce 2000 dosáhly hodnoty 44,9mld Kč. Na této výši se náklady na obranu nezastavily, jak by se dalo očekávat, ale naopak se zvýšily o dalších více než 10 mld. Kč. V těchto nákladech není započten finanční příspěvek do NATO v každoroční průměrné výši 365 milionů Kč a to je za posledních 10 let více než 3,65 mld. Statistickou analýzou nákladů na obranu by se dalo dokázat, že vstup do NATO naši republiku stál za posledních 10 let zhruba 23 – 25 miliard korun nad běžný rozpočet pro armádu. To není demagogie. Stačí se podívat podrobněji na toky peněz a pokusit se vyčíslit kolik stojí vojenská dobrodružství, do kterých jsme byli zatažení.
Vládou je prostřednictvím sdělovacích prostředků zdůrazňováno, že výdaje na vojenské zahraniční mise jdou z rozpočtu Ministerstva obrany, jakoby se to občanů vlastně netýkalo. Nikdy žádná vláda neuvedla, že všechny vojenské zahraniční mise neřeší obranu vlasti a že všechny jsou vedeny v zájmu USA. Náklady na ně však jdou na vrub občanů České republiky a každoročně na ně vynakládáme v průměru více než 8 miliard korun. Vyplývá to ze statistických, dobře skrytých údajů na http: //
Domnívají se snad občané, že tato politika je v našem zájmu?  Nebylo by účelnější těmito penězi přispět na výstavbu bytů, zdravotního zabezpečení, školství, vědu nebo důchody? Dalo by se očekávat, že za vyšší finanční náklady se úměrně tomu zvýší i kvalita naší armády a úměrně s tím i bezpečnost republiky. Odpovězme si na zásadní otázku: Je naše členství v NATO zárukou naší bezpečnosti? Není těžké odpovědět. Není a nikdy nebude! Stačí si uvědomit některé skutečnosti a paralely. Včele NATO stojí stejné mocnosti, které nás prodaly Hitlerovi, když podepsaly Mnichovskou zrádnou dohodu s pokryteckým zdůvodněním, že tak učinily proto, aby zabránily druhé světové válce a zachránili mír. Tím zcela uvolnili ruce Hitlerovi a dovolili, aby nás šest let fašistické Německo okupovalo a zdecimovalo celý národ. S čím se však zrádné mocnosti nechlubily, bylo to, že Německé rozpínavosti uvolnily záměrně cestu proti Sovětskému svazu. To, že budou jedny z prvních obětí fašistické rozpínavosti snad ani ve snu netušily.
Dnes je situace jiná s tím rozdílem, že naší bezpečnost a suverenitu cílevědomě likvidují naši vlastní zrádci a kolaboranti. Tento proces je před národem pečlivě utajován a lidem postupně servírován „post faktum“, kdy už jsou tajné smlouvy v podstatě neodvolatelné.
Před šesti léty jsem napsal článek nazvaný „V Pardubickém regionu nám roste zahraniční vojenská základna.“ Tehdy se k tomuto záměru Nečasova vláda nehlásila. Nyní tam existuje dosti rozsáhlá základna cizích vojsk pod kuratelou USA a NATO, která se historicky a plíživě vyvíjí už více než patnáct let. Jeden z prvních promyšlených pokusů amerických válečných dobrodruhů, realizovat své agresivní plány na území ČR byla výstavba strategicky významného radarového systému v Brdech. K realizaci tohoto záměru byl vypracován návrh smlouvy mezi ČR a USA, který měla podepsat tehdejší ministryně obrany Parkanová. Její návrh jsme tehdy ve vedení asociace Vojáci proti válce důsledně systémově analyzovali a ostře proti ní vystoupili, protože dávala americké straně jednostranné výhody, včetně nekontrolovatelného počtu amerických občanů, zakamuflovaných jako příbuzní amerických expertů, pomocného personálu, včetně řešení možných konfliktů amerických příslušníků výlučně v americké jurisdikci apod. Tím jsme nemalou měrou přispěli k tomu, že plán byl později zrušen.
V říjnu 2011 se tehdejší premiér Nečas na pozvání Bílého domu setkal s prezidentem Obamou v oválné pracovně Bílého domu. Při této příležitosti nabídl Nečas Spojeným státům možnost cvičit jejich vojenské piloty na vrtulnících Mi-17 ve prospěch tzv. mírových misí zejména v Afghánistánu, ve školícím středisku na území ČR. Nezastíral při tom, že tento projekt je „určitou náplastí na americké odstoupení od zájmu vybudovat v ČR a Polsku raketový deštník“. Přitom zdůraznil - cituji: „My jsme z hlediska strategické spolupráce mezi ČR a USA hodně politicky investovali do zapojení se k systému protiraketové obrany.“ Projevil mimo jiné i lítost nad tím, že: „Po té co byl ten původní projekt zrušen, tak jsme naší vinou neměli připravenou jakousi náhradní paletu dalších možných kroků a strategických projektů, kterými bychom podpořili strategické partnerství mezi ČR a USA, a teď to musíme napravit.“ (Konec citátu.)
Tato podlézavost byla, podle mého názoru, nejen trapná a nedůstojná představitele suverénního státu, ale dokazovala už tehdy naznačenou paralelu s radarovým projektem v Brdech, kdy se dala především očekávat nerovnost postavení obou partnerů ve prospěch USA. Podle Nečase, Americká strana návrh na vznik aliančního centra na výcvik pilotů vrtulníků v Česku přijala vstřícně. Podle premiéra Nečase byla tehdy jednání o výcvikovém středisku, které by vzniklo v Pardubicích, teprve v počátku, byť Česko by je mohlo spustit hned. Již tehdy tam odborníci cvičili afghánské piloty. Z uvedených informací jednoznačně vyplynulo, že jednání o této nabídce byla rozjeta už dávno před vrcholnou schůzkou obou státníků. Je tedy otázkou, jestli k takovému záměru a jednání dal souhlas parlament, zvláště když už vlastně na našem území probíhal výcvik Afghánských pilotů a proč byl takový záměr před národem utajován.
Dnes už je situace taková, že se vláda ani neschovává, protože takový rozsah kolaborace s USA a jí ovládané NATO utajit nelze. Navíc počítají s tím, že za současné mezinárodní politické situace se stává dosažený výsledek nevratným. Od otevřených lží a podvodů se naši kolaboranti odklonili a snaží se národu vsugerovat, že jde především o jeho bezpečnost. Organizují proto okázalé návštěvy nejvyšších představitelů NATO.
31. srpna 2016 se jedna taková návštěva, podle sdělovacích prostředků, s velkou pompou uskutečnila na pardubickém letišti za účasti velvyslance USA v ČR Andrew Schapira, kterému bylo umožněno si „zalétat“ na trenažeru a vytvořit tak zdání, že šlo v podstatě o jakousi exkurzi. Hlavním důvodem návštěvy však byla společná cvičení našich a zahraničních vojáků, která se tehdy na letišti uskutečnila. Nešlo tedy o nevinnou exkurzi ale spíš o důslednou inspekci a prověření stupně vycvičenosti a součinnosti našich i zahraničních útvarů a jednotek v centru leteckého výcviku, kde probíhalo společné cvičení příslušníků českého letectva, pilotů texaské národní gardy a řídících radarového navedení.
Ve skutečnosti je rozsah kolaborace naší vlády s USA a špičkami NATO mnohem závažnější. Jak zjistili reportéři časopisu TÝDEN, obě země podepsaly tajnou dohodu, která Američanům de facto darovala výcvikový prostor Brdy. V Česku podle ní vznikne první americká vojenská základna velká jak okresní město. Z Německa a přímo z USA sem  má být  převeleno na 12 tisíc vojáků. Na území, které česká armáda pro nadbytečnost opustila, vybudují Američané plnohodnotnou vojenskou základnu. Jejím centrem se stane podstatně rozšířená obec Jince. Američané obsadí Brdy, o které česká armáda nestojí a kde byl v půli prosince zrušen vojenský újezd. Území bude vlastně americkou enklávou pod přímou správou amerického vojenského velení.  Tuto informaci by rád pan Sobotka dementoval, ale není důvěryhodný. „Šéf kriminálky Anděl, toho času ve funkci ministra obrany, to však nevidí jako problematické a řekl TÝDNU cituji: „Já bych zaprvé rád mírnil emoce. Nejde o nic jiného, než že jsme dali našim spojencům k dispozici území, které dlouhodobě nepotřebujeme a které má navíc bohatou vojenskou minulost a velmi složitě by se adaptovalo na jiné využití. Nenazýval bych to určitě podpisem nějaké tajné dohody za zády veřejnosti, je to jen potvrzení naší příslušnosti k NATO a já jsem za to rád.“ Konec citátu. Hle, ministr obrany místo toho, aby zajistil nedotknutelnost naší vlasti před cizími vojenskými hordami, jim otevírá brány dokořán a zakrývá to našim členstvím a spojenectvím v NATO.
Podívejme se, kam až dospěl pan ministr obrany Stropnický a potenciální kandidát na vrchního velitele armády ČR.
V únoru 2017 přinesl Německý list Frankfurter Allgemaine Zeitung článek o chystané nové dohodě, kterou podepsali ministři obrany jednotlivých zemí NATO v Bruselu. Německo by se tak mělo stát hlavní armádou v NATO jako reflexe na demisi amerických pozic v obranné politice Evropy. (Americký prezident totiž požaduje od Evropských členů NATO podstatné zvýšení finančních prostředků a doslova prohlásil: “subvencování nákladů na provoz NATO už si USA nemohou dovolit a spojenci musí začít Spojeným státům platit za ochranu.“ jinak jim omezí pomoc v případě napadení.). Pro spojence je Donald Trump noční můrou. Pentagon varuje Trumpa, že Berlín začal přebírat v Evropě iniciativu a odstavuje americké velení v Evropě od rozhodovacích procesů uvnitř NATO. Situace je kritická!
Tomu odpovídají i kroky našeho ministra obrany, který jednal s Německým velením, podle kterého bude přidělena celá česká 4. Brigád rychlého nasazení ze Žatce pod centrální velení divizí německého Bundeswehru. Podle informací redakce TÝDEN bude, po podpisu smlouvy v Bruselu, přidělena k brigádě nizozemských vojáků, která je pod velením Bundeswehru. Tím bude v doktríně NATO rozšířena vojenská formace použitelná pro začlenění do větších útvarů na úrovni divizí a předsunutých armád.
Česká 4. Brigáda se skládá, ze 2 mechanizovaných praporů, výsadkového praporu a lehkého motorizovaného útvaru. Z hlediska národní obrany jde o krok, který balancuje na pokraji zrady národních mechanismů velení obrany, protože v případě jakéhokoliv konfliktu na evropském území by tato české brigáda spadala pod vrchní velení spolkových vojsk německého Bundeswehru, kde vrchním velitelem je německý prezident. Dochází tak k absurdní a nebezpečné situaci, kdy generální štáb AČR předává „klíčky“ od velení brigády cizí mocnosti, která nereprezentuje alianční svazek NATO, ale pouze německý Bundeswehr. Nepůjde tedy o zahraniční mise v nichž AČR působí v rámci NATO ale o převedení velení nad českou brigádou doma. V těchto krocích je vidět zcela zřetelně Německé ambice na vedoucí úlohu v Evropě a snahu o oslabení amerického vlivu jako hegemona na čele NATO. Vedoucí mocnosti NATO tím bezprecedentním způsobem pošlapávají usnesení vítězných mocností především o demilitarizaci Německa., které přijaly v Postupimi na konci druhé světové války. To jsou činy vlastizrádců, které nemají ze suverenitou státu nic společného, hrubým způsobem podrývají naši bezpečnost a jako ovce  nás ženou  do náruče válečným dobrodruhům.
Je tedy zřejmé, že Berlín začal přebírat v Evropě iniciativu a odstavuje americké velení v Evropě od rozhodovacích procesů uvnitř NATO. Situace je kritická! Nelíbí se to především americkému Pentagonu, který začal v obavách narychlo stahovat své tanky a transportéry z Polska do „labilních zemí“ (Maďarska, Rumunska a Bulharska) náchylných k tomu, že by se mohly (kvůli Trumpovi) místo na USA začít více orientovat na Německo a jeho Bundeswehr, a to i přes protesty polských politiků, že se tím oslabuje americký závazek k obraně Polska před „zlým Ruskem“. Obrovské vlakové transporty byly v minulých týdnech spatřeny na východě Slovenska v Prešově a Sabinově. Tímto záchranným mechanismem chce Pentagon urychleně zastavit sbližování zmíněných zemí východní Evropy s německým Bundeswehrem. Američanům hrozí ztráta kontroly nad Severoatlantickou aliancí a to nechce Pentagon dopustit. Náhle zjišťují, že Polsku ze strany Ruska nic nehrozí. Vědí, že „tato pro-americká kolonie je s nimi natolik spjatá, že odsunutím zbraní Pentagon o vliv nad Varšavou rozhodně nepřijde. Za pro-americkou považuje Pentagon i Prahu ale už v prosinci nabádal Trumpa, že USA by měly v ČR postavit ad-hoc radar a otevřít při něm US základnu, alespoň symbolickou, jinak hrozí nebezpečí, že ČR spadne v příštích 10 letech vojensky do mocenského vlivu Bundeswehru, nu a zdá se, že není ve svých úvahách daleko od pravdy. A to se právě teď děje. Je tedy vidět, že z Německé vojenské rozpínavosti, její snahy o vznik Evropské armády a Evropské federace už americké velení dostává „kopřivku“. Právě z politické nestability ČR a rozhodnutí našeho ministra obrany lze vidět jeho nespolehlivost v rozhodování, kdy na jedné straně uplatňuje rektální politiku vůči „americkým přátelům“, kam jezdí i na „školení“ zřejmě o tom jak naši armádu naprosto zneschopnit, aby se v budoucnu bez americké pomoci a NATO pod jejím vedením neobešla. Proč náhle nabízí čtvrtou brigádu v Žatci pod Německé velení. To vnáší nejistotu i mezi vojáky a vyvolává oprávněné obavy o obranu vlasti. V EU se rozhořely vážné diskuse o vzniku Evropské armády a Evropské federace. Oba dva směry diskusí řídí Německo. Evropská armáda nemá vzniknout odděleně od NATO, ale zevnitř NATO v rámci transformačního procesu, v němž má mít Německo vedoucí úlohu. Sbližování AČR s Bundeswehrem je možno považovat za reakci našeho pana ministra a generálního štábu na oslabování amerického závazku k NATO. Generálové amerického Pentagonu budou proto organizovat a uskutečňovat stále rozsáhlejší přesuny svých vojsk a cvičení, jejichž cílem nebude nás chránit ale okupovat. Z toho všeho je naprosto evidentní, že se dostáváme mezi dva mlýnské kameny velmocenských zájmů – Německa versus USA.
Bezpečnost republiky se díky našim všehoschopným politikům dostává na katastrofální úroveň a zdá se, že předválečná situace, s tou dnešní, má svou analogii s novými tvářemi politiků. Závažné rozpory v nejvyšším vedení NATO jsou toho výmluvným důkazem. To, co bylo k vidění v Prešově, to nebylo naposledy. Jakmile Pentagon zjistil, že AČR se moc sbližuje s Bundeswehrem, bude podobné transporty posílat i do ČR a budou následovat společná cvičení na uklidnění „české prodejné elity“.
Zde je namístě připomenout moudrá slova našeho bývalého prezidenta Ludvíka Svobody Cituji: “Nikdy nezapomeňte, jak lehce jste svobodu ztratili a jak těžce a za cenu velikého úsilí a velkých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět.“ Ano, mnozí jsme zapomněli a zejména mládeži jsou tato slova cizí a nyní se nám to vrací. Dnes naši tzv. politici chtějí, abychom si vážili dnešních vojáků, kteří kdesi pro kohosi slouží v daleké cizině. Bohužel ale vůbec neznáme ty, kdo naši vlast pro nás, naše děti a vnoučata vybojovali zpět a vlast nám vrátili!

Co dělat, abychom předešli naprosté ztrátě suverenity a bezpečnosti republiky
V závěru svého vystoupení se pokusím formulovat především to co proti cílevědomé expanzi a našemu členství v NATO, pod kuratelou amerických jestřábů dělat. Uvedu jenom v několika bodech náměty, které nebudu široce rozvíjet, protože to je téma, které by mělo být podkladem k diskusi, která by měla alespoň naznačit jak je realizovat aby bylo dosažen efektivního boje proti válce a naší bezpečnosti, Což bude mnohem obtížnější. Podle mého názoru bychom se měli naši občané zaměřit na naznačené problémy a prosazovat vždy demokratické formy protestů. Cestou k uskutečnění protiválečných cílů budou, podle mého názoru výsledky demokratických voleb, v nichž většinu by měli získat ti poslanci a zastupitelé, kteří budou plnit vůli svých voličů a nezpronevěří se svým předvolebním slibům. Aby toho bylo možno dosáhnout je třeba:
1.      Soustředit se už před volbami na pečlivý výběr kvalitních kandidátů z řad spolehlivých a čestných občanů
2.      Po svých kandidátech požadovat prosazení odvolatelnosti ze svých funkcí v případě, že se svým předvolebním slibům zpronevěří
3.      Po všech kandidátech požadovat závazek, že po svém zvolení budou žádat uzákonění všeobecného referenda o závažných problémech, jako rozhodujícího nástroje demokratického řízení společnosti
4.      Po všech kandidátech požadovat přijetí zákona o sdělovacích prostředcích, který by činil odpovědným za lživé informace a pomluvy redaktory a netolerovat jim výmluvu na utajované informátory
5.      Za hlavní cíl naší zahraniční politiky požadovat takovou, která povede k ukončení naší účasti v NATO a stanovit postupné kroky jak toho dosáhnout i přesto, že Američané pro svou válečnou politiku udělají vše, aby takové úsilí znemožnili.
6.      Požadovat stažení našich vojáků ze všech zahraničních misí a nedovolit jejich účast na podobných provokacích jako je např. mise našich letců s Gripeny v pobaltských republikách nebo jejich působení na Islandu a jinde. Jejich účast v pobaltských republikách a podobných misích považovat za hrubou a nebezpečnou provokaci proti Rusku, protože neexistují žádné důkazy o tom, že by tyto republiky Rusko vojensky ohrožovalo. (Naši letci by si snad také mohli uvědomit, že by v případě konfliktu v této oblasti byli zničeni, aniž by jediný Ruský pilot přelétl do jejich vzdušného prostoru.)
7.      Od poslanců žádat aby proti účasti naší země v podobných akcích důrazně protestovali na půdě poslanecké sněmovny a v senátu. Dobře si pamatovat jaké stanovisko ten který zástupce lidu zaujímá
8.      Vyzývat občany na účasti v protestních akcích podobného druhu. Využít k tomu všech zákonných prostředků. i předvolebních kampaní do všech zastupitelských sborů a požádat občany aby nedávali svůj hlas těm stranám a kandidátům, kteří tuto válečnou politiku podporují nebo s ní souhlasí.
9.      Sjednotit všechny mírové síly a organizace, k přípravě a realizaci rozsáhlých protestů proti válce před i v průběhu průjezdu cizích vojsk našim územím a leteckým cvičením v našem vzdušném prostoru tak, aby jejich mírové aktivity a úsilí měly podstatně vyšší účinnost. Dosud jsou tyto síly rozptýlené do celé řady organizací a iniciativ i přesto, že jejich cíle jsou si velmi blízké nebo totožné. (Podle mého názoru sjednocení úsilí a aktivit těchto organizací brání mnozí ambiciózní lidé v jejich vedoucích funkcích, kteří mají patologickou touhu i po bezvýznamných vedoucích postech. Myslím si, že vhodným sjednotitelem by mohla být Nová republika)  
10.  Bojovat za rovnoprávný přístup levicových poslanců a zastupitelů všech stupňů do televizního vysílání
11.  Zvýšit účinnost protiválečné agitace a propagace. Využít k tomu všech dostupných zákonných metod a levicových informačních prostředků. Doporučuji, aby protiválečně zaměření novináři a analytici využívali k šíření protiválečných informací a článků širší prostor v Nové republice, Naší pravdě, Halo novinách a nebáli se v těchto zatím velmi omezovaných prostředcích vystupovat i psát a to kdykoliv bude hodnotný protiválečný článek nebo projev připraven.  
12.  Vyzývat všechny mírově orientované vojenské odborníky a vysokoškolské pedagogy, aby nestáli stranou mírového úsilí a bez ohledu na stranickou příslušnost využili možnost publikovat své protiválečné přesvědčení v levicových sdělovacích prostředcích, které jim jako jediné mohou poskytnout prostor.
13.  Prosazovat a zabezpečovat aby se pravdivé informace o nebezpečí válečné propagandy dostaly včas k co největšímu počtu občanů, včetně středoškolských a vysokoškolských studentů, kteří jsou lživou propagandou nejvíce zasaženi.
14.  Vyzývat občany aby své stanovisko zřetelně vyjádřit především ve volbách, aby se do zastupitelstev všech stupňů nedostali lidé, kteří tuto republiku nechají cizími vojenskými základnami obsadit.
15.  Trpělivě vyzývat občany, aby konečně procitli a důsledně se proti válečné propagandě dokázali postavit, protože brzy může být už více než pět minut po dvanácté.
Na závěr chci zdůraznit, že ve svém vystoupení jsem uvedl pouze kompilaci informací uvedených v řadě článků, často protichůdných, jejichž obsah jsem se pokusil porovnat s realitou a vlastním názorem na stupňování mezinárodního napětí a jejich příčiny. Jejich autory neuvádím, protože většinou nejsou známi.
Plk.v.v. Prof Ing. Bohumil SVOBODA DrSc.,
člen asociace Vojáci proti válce.


Žádné komentáře:

Okomentovat