Jaké má vláda
představy „O revizi mobilizačního
systému „?
Prof. Ing. Bohumil Svoboda DrSc.
Člen asociace Vojáci proti válce
Před vánocemi minulého roku jsem se
stručně vyjádřil k tezím programového
prohlášení vlády ČR – kapitoly „Obranná politika a Armáda České
republiky“. Za pozoruhodné jsem označil skutečnost, že vláda v tomto
dokumentu vymazala ze světové mapy a budoucí mezinárodní politiky takřka
celou východní polokouli a zcela vynechala zmínku o takových velmocích jako je Čína a Rusko. Vtom spatřuji rukopis
bývalého ministra obrany Stropnického, který si tak pro případ schválení této
kapitoly jako součásti vládního prohlášení připravil nejlepší východisko pro
budoucí realizaci své výlučně prozápadní a zejména proamerické zahraniční
politiky. Pochybuji o tom, že by se na tomto zcela jednostranném pamfletu
podílela významným a nekritickým způsobem nová ministryně obrany Šlechtová.
Pokud ano, potom by to bylo velmi špatné pro zajištění bezpečnosti naší země a
výstavby armády.
Na základě
toho je pro mne vláda nedůvěryhodná a doufám, že jí odmítnou dát důvěru
poslanci a senátoři, kterým obranyschopnost a bezpečnost republiky není
lhostejná.
Pozdější vyjádření ministryně obrany v tom
smyslu, že „nepodepíše žádné velké
kontrakty dokud vláda nezíská důvěru parlamentu“ si můžeme vysvětlit tak,
že se alibisticky chce schovávat za parlament a zbavit se tak vlastní
zodpovědnosti za důležitá rozhodnutí, jako mnozí předchozí ministři, což by
jistě bylo velmi smutné. Doufám, že se mýlím a jsem jenom zvědavý, jak bude pokračovat,
když krátce po uvedení do úřadu prohlásila, že její předchůdce na ministerstvu
v podstatě nic nedělal. Tak z pravidla začínají řídit ti, kteří svěřenému
úseku nerozumějí a sami řídit nedovedou. Konečně byla tam dosazena i přesto, že
je ekonomkou a o armádě nemá zřejmě potuchy. Zdůvodnění, že i na západě jsou ve
funkci ministrů války civilisté, je směšné, protože ten kdo to tvrdí asi neví,
že tito lidé řadu let pracovali na špičkových funkcích ve válečném průmyslu nebo
veleli vojskům USA při agresích v různých částech světa a mají tedy i
válečnou zločineckou průpravu.
Za to pan Stropnický se ve funkci ministra
zahraničí začíná zviditelňovat a hodlá „do popředí zájmu zdejší diplomacie
vrátit lidsko-právní politiku“. Údajně si klade podmínku, že „…když chce s námi
Čína obchodovat, musí se vzdát Tibetu.“ Pokud by to byla pravda, potom by to
byla legrace k popukání. Má na to dost sil a odvahy, jenom neví, kdyby při
prosazování svého záměru musel použit sílu, tak jako ji používají v celém
světě naši „američtí bratři“, kam by všechny padlé Číňany pochoval. Legrace
však končí, pokud si uvědomíme, že tento člověk díky své všeho-schopnosti je odhodlán
hrubým způsobem narušit dobře se rozvíjející vztahy, které úspěšně s Ruskem
i Čínou nastartoval už více než před dvěma léty prezident Zeman.
Své vazalství a slepou podřízenost politice USA pan
Stropnický nepokrytě prezentoval svým rozčilením nad údajným návrhem „… ,že
bude nutné zadat
nové technické požadavky k nákupu námořních vrtulníků pro naše vojenské
letectvo…“. (Nevím kdo tento návrh vyslovil.
Pokud to byla ministryně obrany, bylo by to velmi moudré a chvályhodné.)
To ovšem pana ministra zahraničí rozzuřilo a jako autor (nebo spoluautor) smlouvy
o nákupu této nesmyslné, předražené a jistě odlétané techniky nyní prohlásil: „Nákup schválil americký Kongres i Ministerstvo zahraničí USA, tak
jaký marketingový průzkum? V tom obchodu přece nejde jen o vrtulníky, ale také
o stvrzení našeho strategického partnerství s USA,". (Slíbil snad Kongres a Ministerstvo zahraničí USA, panu Stropnickému, zapůjčení letadlové lodě
k efektivnímu využití námořních vrtulníků v našich podmínkách? Mohla
by brázdit vody Labe a Vltavy od Hamburku až po Šumavu. Chodili by tu podívanou
obdivovat návštěvníci z celého světa a Rusové i Číňané by se jistě
tetelili strachem, kdy od nás budou napadeni.)
Vraťme se však
k představám vlády o revizi mobilizačního systému s cílem posílit schopnost
mobilizace a rozvinutí Armády České republiky do podoby válečné armády, včetně
budování příslušných záloh a zásob.
Zde
se vnucuje otázka: „Co chce vláda revidovat?“, když v podstatě dnes žádná
armáda a mobilizační systém v pravém slova smyslu neexistuje. To bylo
cílevědomě likvidováno po převratu v průběhu relativně krátké doby, pod
vedením celé plejády lidoveckých ministrů obrany, na základě pokynů válečných
expertů USA. Cílem bylo zlikvidovat velení armády, které se stalo pro novou
popřevratovou vládní garnituru a nové zaoceánské bratry USA nespolehlivé.
Jedním z prvořadých úkolů bylo zlikvidovat generální štáb ČSLA, velení
západního vojenského okruhu, prvosledových svazů a svazků, letectva a
protivzdušné obrany státu. Na to byla vyčleněna řada amerických válečných
expertů, kterým Havel vytvořil ideální pracovní podmínky nejen na GŠ. Na ministerstvu obrany jim vyčlenil dostatek
místností pro jejich práci a umožnil jim přístup do všech prostorů utajení
nejen na MO, ale na všech stupních velení. Tak se mohli naprosto nekontrolovaně
pohybovat a pracovat s tajnou dokumentací zvláštní důležitosti nejen pro
velení v mírových podmínkách ale i mobilizační pohotovosti.
Výsledkem
těchto vlastizrádných opatření byla likvidace zkušených velitelů a následně
zásadní omezení počtu vojsk. Důsledkem zničení a rozkladu ČSLA po roce
1989 a po rozpadu federace bylo to, že původní čtvrtmilionová armáda ve zbrani
se na straně ČR scvrkla na 21.000 „zaměstnanců“, z nichž jenom cca. 16.000 bylo
ve zbrani. S takovými počty, které nedosahovaly ani populace malého okresního města,
nebylo možno bránit republiku a její zájmy. Důsledkem nové personální politiky
bylo jmenování nových velitelů, kteří neměli prakticky žádné zkušenosti a
většina z nich nebyla ani schopna velet. Pro „zvýšení“ obrany schopnosti
vojsk zavedli do armády „ mimo jiné“ kazatele a nezbytné vojenské historiky.
Stačí se podívat na plukovníka Stehlíka, který má za své „zásluhy“ na prsou
více vyznamenání než maršál Sovětského svazu. Zřejmě je obdržel za každou
sprostou lež nebo dezinformaci, kterou jeho „činorodý“ mozek (pokud nějaký má)
vymyslel. Jeho lži a tupé výmysly o Ruském a Čínském nebezpečí jsou opravdu
pozoruhodné.
Spolu
s těmito opatřeními šla ruku v ruce destrukce vojenského školství. Jako
náhraška pro přípravu „nových kádrů“ bylo vyslání několika studentů vojenské
akademie k několikaletému studiu na prestižní americkou vojenskou akademii West
Point. Ti se vrátili po letech tak „dobře připraveni“, že mnozí z nich
nebyli schopni velet ani rotě.
Bude-li
chtít někdo hovořit o budoucím mobilizačním systému, musí dokončit
restrukturalizaci systému velení, řízení a struktury Generálního štábu. Jde o
nezbytné opatření pro vytváření nových jednotek Armády České republiky i pro
efektivní využití rozpočtových prostředků. I to je úkol nadmíru důležitý i
složitý. Proto se domnívám, že jeho kvalitní a účelné splnění nebude reálné
dokončit do konce r. 2018, jak si někdo představuje. Myslím si, že si toho je
vědoma i ministryně obrany, která prozíravě vyzvala velení armády a generálního
štábu k úzké spolupráci s vědeckými pracovníky Univerzity obrany
v Brně, bez které by tento úkol nebylo možno kvalitně splnit.
Ohlédněme
se krátce na to, jakou jsme měli armádu a co bylo po převratu zničeno.
Po
druhé světové válce se velitelský sbor armády rekrutoval převážně ze zkušených
vlasteneckých velitelů, kteří bojovali na frontách proti fašistickému Německu
v různých zemích, převážně však na východní frontě, pod velením armádního
generála Ludvíka Svobody, hrdiny Sovětského svazu a Československé republiky.
Krátce
po válce se v Německé spolkové republice, v rozporu
s Postupimkou dohodou vítězných mocností, začal probouzet pod vedením
kancléře Konráda Adenaura německý revanšizmus. Ten se s výsledky války
nedokázal vyrovnat a za podpory Američanů se mnoho válečných zločinců ukrylo ve
vysokých funkcí v samotném Německu. Mnoho se jich uchýlilo pod záštitu
USA, čímž se požadavek denacifikace stal pouhou frází. Proto se budování naší
armády zaměřilo na ochranu našich západních hranic. Armáda se stala v tomto
smyslu natolik silnou, že budila respekt nejen Němců ale i Američanů.
Narušování našich hranic bylo přesto nadále ohrožením naší bezpečnosti a
suverenity. Proto byly vybudovány silné svazy a svazky počínaje Západním
vojenským okruhem, který by, v případě začínajícího válečného konfliktu,
byl schopen odrazit agresora, plnil úlohu frontu. U podřízených útvarů svazů a
svazků byla uplatňována vysoká bojová pohotovost podmíněná dosažitelností
každého vojáka řádově v desítkách minut a nástupem každého jednotlivce k
útvaru v případě vyhlášení bojového ale i cvičného poplachu. Toto opatření
kladlo vysoké nároky na morálku každého jednotlivce, protože omezovalo do
značné míry jeho svobodný pohyb. Dokonce u vojsk pohraniční stráže byla
vojenská základní služba dočasně prodloužena ze dvou na tři roky. I proto také
do prvosledových jednotek a pohraniční stráže byli umisťováni nejlepší a
nejspolehlivější vojáci, kteří byli při všech těžkostech své služby hrdí na
takovou důvěru. Při krizových mezinárodních situacích naše armáda plně obstála.
Například v době maďarských událostí přemístil tehdejší velitel tankových vojsk
generál Tesařík - Hrdina Sovětského svazu, jednu tankovou divizi ze západních Čech
během 24 hodin na Žitný ostrov na Slovensku. (To jistě kontrastuje
s popřevratovým stavem, kdy z útvaru na Moravě byl přesouváno asi
dvanáct obrněných transportérů do Prahy a dojeli do středních Čech pouhé čtyři
a jeden pak stál u parlamentu několik dnů než byl zpojízdněn a odtažen.)
Velmi
intenzivně byl narušován americkými provokatéry i náš vzdušný prostor.
Nepomáhaly žádné protesty a varování naší vlády. Proto piloti začali zaměřovat
každého narušitele palubním foto-kulometem. Vláda fotografie konkrétních
vzdušných pirátů přiložila k protestní nótě s varováním, že příště
budou sestřeleni. Od té doby si do našeho vzdušného prostoru američtí „hrdinové“
netroufli. Přešli ale k vypouštění vzdušných balonů nad našim územím s podvratnými
letáky ve výškách větších než byl dostup našich letounů. Naši piloti mistrovsky
využili let na takzvaný „dynamický dostup“ a i tyto balóny likvidovali.
Pracoval jsem tehdy na letišti jako technik letadel a vím, jak jsme byli na
naše piloty hrdí.
Armáda
byla vyzbrojena kvalitní vojenskou technikou mimo jiné i z produkce
Českého průmyslu. Patřila k ní automobilní technika téměř výhradně naší
konstrukce a provenience. (V celém světě známé nákladní automobily Praga V3S a
Tatra). Měli jsme vyspělý letecký průmysl, který v licenci vyráběl stovky
letadel Mig-15 a Mig-21 různých vývojových verzí. Ve výzbroji letectva byly
desítky skvělých cvičných letadel L-29 a L-39 řady vývojových generací
vyráběných národním podnikem Aero Vodochody. Disponoval jimi letecký školní pluk
v Košicích, kde byli školeni i zahraniční piloti a pozemní specialisté
z počátku izraelští, později maďarští, kubánští, ale také libyjští, alžírští,
indonézští a další, především z těch zemí, které se vymanily
z koloniálního područí. Tato internacionální pomoc přinesla mimo rozvoj
přátelských vztahů také nemalé finanční prostředky.
Stovky cvičných letadel odebírala letectva
států Varšavské smlouvy a nejvíce jich nakupoval Sovětský svaz. Byly to letouny
velmi spolehlivé a vysokou provozní efektivitou. V rozporu s těmito skutečnostmi prohlásil někdejší ministr
obrany TVRDÍK (v létech 2001 – 2003) o těchto skvělých letadlech,
že jsou pro naše piloty nebezpečnými létajícími rakvemi. (Přesné znění
tohoto výroku si po tolika létech nepamatuji, ale velmi mne pohoršilo, protože
jsem na těchto letounech dlouho pracoval.)
Tím se tento „natvrdlý znalec“ letecké techniky, původně „specialista“
pro vojenská lázeňská a rekreační zařízení, kterému tato kvalifikace stačila
pro výkon funkce ministra obrany, pasoval na tupého a omezeného mluvku, který
letectvu vůbec nerozumí a navíc později, ve funkci generálního ředitele ČS
Aerolinií, dokázal přivést tento prosperující podnik k bankrotu. Také našemu
letectvu a především výrobnímu podniku Aero Vodochody způsobil velké ekonomické
škody, protože na základě jeho žvanění byly zrušeny rozpracované kontrakty na
vývoz cvičných letadel do řady států, které si nehodlaly kupovat techniku,
vyráběnou v zemi, kterou nechce ani pro své letectvo vlastní ministr
obrany. Podle mého názoru se Tvrdík dopustil trestného činu poškozování
výrobního podniku a vlastního letectva. Je smutné, že proti němu nepodal trestní
oznámení nikdo z velení letectva ani z vrcholného vedení Aero
Vodochody. Pravděpodobně proto, že si všichni vzali poučení z poznatků
Jana Wericha, že „…nejtěžší na světě
je srážka s blbcem“. Takovou srážku pravděpodobně nechtěl nikdo
podstupovat. Dá se říci, že za takových podmínek je služba u nynější armády
obtížná a neúčelná.
Naše
poválečná armáda disponovala kvalitními a zkušenými veliteli, kteří dokázali
podřízené jednotky výborně vycvičit a udržet jejich zodpovědnost za obranu
vlasti na vysoké úrovni. Byla to práce náročná, ale smysluplná. Vojska např.
v prvním stupni bojové pohotovosti byla soustředěna ve svých kasárnách a
rozptylových prostorech. Piloti, technický a zabezpečovací personál, ti všichni
byli na letištích dočasně ubytováni a spali v provizorních ubytovacích
prostorách. Technici byli v bezprostřední blízkosti letadel, piloti někdy v kabinách,
aby nejpozději do pěti minut byli ve vzduchu a svůj úkol beze zbytku splnily. Přesto
jsme dokázali pomáhat v zemědělství při špičkových pracích, ve sběru
brambor, při sklizni obilí a přitom nacvičovat i na spartakiádu. Zato noví moci
páni, jako první nemohli udělat nic lepšího, pro „zkvalitnění“ zdraví a tělesné
zdatnosti vojsk, než zrušit spartakiádu a rozcvičky vojáků základní služby. Tito
tupci to zdůvodnovali tím, že taková činnost omezuje osobní svobodu lidí.
Budování
naší poválečné armády byl nesmírně složitý úkol a proto její budování do doby,
kdy byla schopná zachytit první agresivní úder, vedený proti nám
z předpokládaného směru ze Západního Německa trvalo řadu let. Vláda tehdy
stavěla na velmi zkušených důstojnících, kteří bojovali proti fašistům na
frontách od Buzuluku do Prahy. Navíc jsme se mohli opírat o bojové zkušenosti
Sovětské armády a jejich poradců.
Protože
destrukce popřevratové armády ČR byla hluboká, rozsáhlá a dokonalá, je
v jejím dnešním velení pravděpodobně málo lidí, kteří jsou pamětníky naší
bojeschopné armády z doby před převratem a ti, kteří byli v tehdejších
vysokých velitelských funkcích v ní nejsou vůbec. Proto si také myslím, že
autoři Vládního prohlášení (kapitoly Obranná politika a Armáda České republiky)
nemají zřejmě žádnou nebo jen mlhavou představu o tom co pojmy "…Mobilizace
a rozvinutí armády ČR do podoby válečné armády“…, znamenají, včetně
budování příslušných záloh a zásob a všeho co s tím souvisí. Patří
sem např. evidence osob, jejich výcvik, příprava a vyhlášení mobilizace,
vybudování mobilizačních středisek, vystrojení a vyzbrojení nastoupivších
záloh, doprava, zásobování, ubytování, následného zabezpečení přechodu části
hospodářství na válečnou výrobu (po převratu rovněž zničeného, rozkradeného a
rozdrobeného do řady soukromých i zahraničních firem) a řešení řady dalších
úkolů a problémů. Je jich mnoho. Vím, o čem píši, protože na Institutu
strategických studií, jsem vypracoval poměrně rozsáhlý dokument
s pracovním názvem „Metodika výstavby komplexního systému obrany státu“,
kterou sice tehdejší ministr obrany Dobrovský schválil, ale její realizaci
nechal na svém nástupci, Baudišovi, který ji snad ani nečetl, protože se
zabýval různými personálními intrikami a přípravou likvidace institutu. (Tato
metodika byla ještě řadu let vužívána na Vojenské univerzitě v Brně.)
Posláním
armády je čelit nepříteli. Problematika mobilizace a uvedení armády do
bojové pohotovosti k použití ve válečném konfliktu je ze všech uvedených
v tomto smyslu ta nejzávažnější a nejobtížnější. Aby své poslání mohla plnit musí nepřítele znát. Považuji proto za
naprosto nezbytné, aby vláda odkryla konečně karty a jasně sdělila národu koho
považuje za nepřítele, definovala jej a uvedla jasné důvody proč to tak vidí.“
Na
základě definice a znalosti nepřítele bude možno budovat optimální
infrastrukturu obranného systému, optimální dislokaci mírových posádek,
záložních prostorů pro rozmístění vojsk v případě pohotovosti a
mobilizace, způsob zabezpečení svozu záloh, stanovit úkoly pro průmysl,
ekonomiku a řada dalších činností a
aktivit, z nichž některé už byly výše naznačeny. To vše bude spojeno s nepředstavitelnými
náklady, mezi které nepočítám zvýšení finančních výdajů z pravidelných
ročních rozpočtů až na dvě procenta podle požadavků prezidenta USA, kterým se
brání usilovně i německá vláda. Občané se potom zcela oprávněně budou ptát:
„Proč to všechno musíme znovu budovat, když to nedávno pravice opět podle
pokynů válečných Amerických zločinců v čele NATO systematicky nechala
zničit?“
Myslím
si, že vláda a velení armády netrpí pouhou rusofobií nebo strachem
z čínského nebezpečí. Obává se, že lidé myslí svojí hlavou a poznají, že
jde o plnění zadání vlády a představitelů vojensko-průmyslového komplexu USA. Protože skutečný nepřítel nám
z východu nehrozí a obě východní velmoci mají zájem řešit především
ekonomické a hospodářské úkoly ve prospěch vlastního lidu, musí si Američané, i
naši pohůnci, nepřítele vymyslet. Na základě usilovného školení
v USA a pokynů, které tam naši prodejní a zrádcovští politici dostávají,
potom vedou doma lživou propagandu a neštítí se překrucovat i historii. Dlouhý
seznam vrcholných politiků byl zveřejněn na internetu a stojí za to si jej
zapamatovat, aby bylo možno analyzovat jejich výroky i věrohodnost a příště je
do parlamentu nevolit.
Doufám,
že se lidé v příštích čtyřech létech konečně probudí a nenechají zemi
drancovat v zájmu válečných dobrodruhů. Už nyní bychom měli myslet na
příští volby a do jejich konání vést proti válce podstatně účinnější kampaň než
dosud. Nečekejme, až bude pět minut po dvanácté. I proto bude nutné, aby
levicové strany a sociální demokracie vyvodila pro své představitele důsledky
za svůj propad ve volbách a z vedení svých stran je odstranili, pokud
neabdikují sami. Bude to obtížná práce, protože tito lidé se v posledních
volbách velmi promyšleně nechali opět zvolit jako vedoucí volební lídři do
parlamentu. I proto by měl být prosazen zákon o odvolání poslanců pro neplnění
svých povinností vůči svým voličům.
18. 02. 2018
Prof. Ing. Bohumil Svoboda DrSc
Člen Asociace vojáci proti válce
Žádné komentáře:
Okomentovat