K SYSTÉMU EVROPSKÉ BEZPEČNOSTI

                   

                                     Asociace

                      VOJÁCI PROTI VÁLCE z.s.

                    e-mail: vojaci.protivalce@email.cz

                              Čj. VS/1 – 1 -1/64180/06-R                           

                  

                                                 

                                                          

                                           K  SYSTÉMU  EVROPSKÉ  BEZPEČNOSTI

                                                       

 Úvodem:

Rychlý a mnohotvárně složitý proces multi-polárního vývoje přináší stále nové jevy do bezpečnostní situace. Vývoj potvrzuje dřívější a nastoluje nové hrozby a rizika místního, regionálního a globálního charakteru, která jsou důsledkem mocenského boje, ale také sílícího, zatím nekoordinovaného, živelného odporu proti nahromaděným problémům lidstva, včetně problémů sociálně společenského charakteru. Pro budoucí vývoj je třeba brát v úvahu, zda bude pokračovat převážně neřízený, do značné míry chaotický, nepředvídatelný a živelný vývoj globalizovaného světa s prudkými a přitom nekontrolovatelnými změnami, vývoj celkově nerovnoměrný, s pásmy jisté ekonomické prosperity a stability, nebo naopak bídy, politické a ekonomické nestability s bezpečnostními riziky a ohroženími.

Za líbivými slovy o ochraně svobod, demokracie a lidských práv zejména v politice USA, velkých zemí NATO a EU je skryto prosazování politicko-ekonomických cílů
k ovládnutí strategicky důležitých území, zdrojů energetických nebo jiných surovin
a k získání levnější pracovní síly. To vše k zajištění svých zemí, svého rozvoje, na úkor zbytku světa. Pokračuje úsilí globálních mocností a nadnárodních korporací ve spojení s vojensko-průmyslovými komplexy jednotlivých zemí řešit závažné civilizační problémy militární cestou za použití ozbrojeného násilí přímo, nebo hrozbou použití násilí na zemi, ve vzduchu, na moři i v kosmu.

           Výše uvedené změny podstatně ovlivňují současný přístup k otázce použití síly (války)  ve vztazích mezi státy. V rozporu s mezinárodním právem se použití ozbrojené síly -  i když kryté různými eufemistickými názvy -  stává reálným faktorem současných mezinárodních vztahů.

          V podmínkách globální konfrontace dvou mocenských bloků existovalo vysoké riziko, že i regionální (místní) konflikt  přeroste v jejich přímou ozbrojenou srážku  s použitím ZHN. To působilo jako účinná brzda proti úvahám poltických kruhů některých států o možnosti použití síly .Bipolární konfrontace zatlačovala do pozadí rozpory mezi vyspělými kapitalistickými státy. Její překonání otevírá prostor pro jejich obnovení a vyostřování. Situaci komplikuje i vznik a posilování nových mocenských center, vyhrocující se geopolitické soupeření a problémy přístupu ke zdrojům strategických surovin/vody.

Stále otevřeněji  se prosazuje nový přístup k použití ozbrojené síly v menším rozsahu (místní, regionální konflikty).Jedná se o ozbrojené konflikty (války) bez ohledu na to, zda jsou označovány jako „boj proti terorismu“, „humanitární mise (bombardování)“, „mise na ochranu protestujícího civilního obyvatelstva“, „ochrana či prosazování lidských práv a demokracie“, „zajištění bezletových zón“ apod. Na věcné podstatě všech těchto forem použití síly nic nemění ani  tzv. „mandát“ RB, protiprávně prosazený s využitím překroucené interpretace Charty OSN.

Bezpečnostní systém založený na chartě OSN, na principech spolupráce v rámci Evropy existuje, přesto není a nebyl vždy věrohodným garantem bezpečnosti světa ani evropského kontinentu. Od 50. let 20. století do současnosti bylo vedeno několik velkých válek - Korea, Vietnam, Irák, Afghánistán a řada lokálních konfliktů. Dvakrát se svět ocitl na pokraji jaderného sebezničení v berlínské a kubánské krizi, v současné době ukrajinská a syrská krize.

USA, za účasti Francie, Německa a dalších satelitů NATO, rozvrátily byť nedemokratické ale stabilní režimy v Iráku, státech severní Afriky a také na Ukrajině. Toto je bezprostřední příčinou hromadného exodu obyvatel těchto států do Evropy zejména Německa (ale i dalších států Evropy ) přes státy bývalého východního bloku. Lid těchto zemí vystavují potenciálně vysokému bezpečnostnímu riziku a způsobují jim nesmírné materiální škody.

Univerzální bezpečnostní struktury jako OSN a v Evropě OBSE[1], byly a jsou cílevědomě rozmělněny zejména politikou USA. Národnostní státy ustupují do pozadí,
o všem podstatném rozhodují nadnárodní korporace a instituce jako je MMF[2], SB[3] a WTO[4]. USA vytvořily a dále vytvářejí paralelní systém, který jim má sloužit k postupnému ovládnutí světa – v prvé řadě Evropy.

V mocenské rovině je to Severoatlantická aliance (NATO), založená USA v souladu s Chartou OSN jako Regionální obranné uskupení. Postupně však NATO ztratilo charakter Regionálního uskupení ( členy NATO jsou téměř všechny evropské státy, které rozhodně nepatří do severoatlantické oblasti, ani se  neblíží k obratníku Raka , jak je vymezeno v zakládací smlouvě NATO). Tím toto vojensko-politické uskupení je v rozporu s příslušným článkem Charty OSN.   Přibližná vyváženost síly globálních mocností zatím vylučuje konflikt mezi nimi. Pravidelná modifikace bezpečnostních strategií NATO od roku 1999 do současnosti však umožňuje Alianci svévolně si přivlastňovat právo na zásah mimo euroatlantický prostor, zejména pod falešnou záminkou v boji proti tzv. světovému terorismu. Nadcházející summit NATO v červenci t.r. v Polsku má tuto tendenci nejen  potvrdit, ale rozšířit, včetně vojenské přítomnosti USA na evropském kontinentě.

V ekonomické rovině jde o tzv.Transatlantické obchodní a investiční partnerství ( The Transatlantic Trade and Investment Partnership) TTIP. Dosud vedená jednání jsou tajná, je však zcela zřejmé, že v případě přistoupení k TTIP bude již Evropa zcela a po všech stránkách závislá a podřízena Spojeným státům.

I.  Problematika bezpečnosti a míru v globálním měřítku

S ohledem na hluboké, rychle pokračující změny ve světové situaci a ve vztazích mezi státy považujeme za potřebné nově vymezit  přístup k mezinárodní, především evropské bezpečnosti. S ohledem na postavení ČR v Evropě pokládáme  za prioritní problematiku evropské bezpečnosti, jako nedílné součásti světového bezpečnostního systému.

• U zmiňovaných změn se přitom zdaleka nejedná jen o porážku socialismu, konec bipolárního uspořádání světa, „konec“ studené války. Krachem skončil pokus USA
  o prosazení unipolárního uspořádání a jejich světovou hegemonii.
• Finanční a hospodářská krize a její dopady na zahraniční a vnitřní politiku zejména ve Spojených státech, má vážné důsledky pro světovou bezpečnost. Zadlužení a postupná ztráta monopolního postavení zvyšuje tlak této velmoci k řešení vnitřních problémů cestou zahraniční a mezinárodně politické angažovanosti.Vývoj v uplynulém desetiletí ukázal, že ani s využitím všech prostředků politiky, ekonomiky a vojenské kapacity, nemohou USA jednostranně rozhodovat a prosazovat své požadavky (situace v Iráku, Afghanistánu, nejnověji v Sýrii, Ukrajině, na  Blízkém východě , situace kolem Iránu, Pakistánu, KLDR a řada dalších nepříliš úspěšných aktivit USA v různých regionech).
• Spolu s tím se projevuje patrné slábnutí politických, ekonomických i vojenských pozic předních kapitalistických států na světovém fóru, zejména postupné ale nepochybné  odsouvání EU (Evropy), stejně jako RF, na okraj světového dění. Díky druhému největšímu strategickému (raketo-jadernému) potenciálu, zbraňových systémů generace a  jistému ekonomickému zotavení a vojenskou angažovaností v „syrské“ krizi se však mezinárodní postavení RF do jisté míry upevňuje. To je ještě zdůrazňováno vědomím, že při jednání o řadě naléhavých otázek současnosti je pro USA, ale i EU nezbytná účast, případně spolupráce i podpora Ruska.
• Důležitým novým rysem mezinárodního vývoje posledních desetiletí je vznik a posilování nových mocenských center v různých částech světa. Jedním z klíčových důsledků je zřetelné přesouvání ekonomické dynamiky a spolu s tím i politického, ale postupně i vojenského postavení, potenciálu a vlivu z euroatlantického regionu k řadě zemí, označovaných jako rozvojové, zejména do asijsko-tichooceánské oblasti.
• Především rychlým tempem roste ekonomická síla a spolu s tím i politický vliv ČLR, která se však nadále prohlašuje za rozvojovou zemi. Přes prozíravě zdrženlivý postup Číny na mezinárodním fóru, pokračuje výrazné upevňování její autority a vlivu ve světové politice. V posledních letech se projevuje zřetelné zvýšení pozornosti, kterou ČLR věnuje posilování své vojenské připravenosti. S ohledem na specifické podmínky se však zdaleka nejedná o pokus o „symetrickou“ reakci na zbrojní programy USA. V těch se stále zjevněji odráží vědomí, že Čína se v důsledku dalšího posilování jejího mezinárodního postavení ve zcela nedaleké perspektivě stane jedním z hlavních konkurentů/partner na světovém fóru.
• Dalším rozvojovým asijským státem, který v posledních desetiletích zaznamenává rychlý hospodářský a v řadě oborů i vědecko-technický rozvoj, je Indie, která kromě toho disponuje i jistým raketo-jaderným potenciálem..Pokračuje posilování hospodářských i politických pozic Brazílie i některých dalších latinskoamerických států,
• Důsledkem je rostoucí sebevědomí těchto zemí, jejich zvýšená snaha o důslednější prosazování a hájení svých zájmů a naopak neochota podřizovat se vůli mocností, které v nedávné minulosti měly - a nadále se snaží si udržet - rozhodující slovo při řešení otevřených i nově se vynořujících mezinárodních otázek. Pokračuje proces programového institucionálního formování skupiny BRIC(S) a její aktivnější roli v současném a zejména budoucím světovém uspořádání. Se zřetelnou nervozitou a zdrženlivostí je tento proces sledován zejména USA .
• Oslabování pozic a autority OSN/RB je provázeno soustavnými pokusy USA/NATO podsouvat na jejich místo globální působnost a odpovědnost Severoatlantické aliance jako nejmocnějšího uskupení, jež je nejspíše schopno s nasazením síly vynucovat prosazení především svých názorů/rozhodnutí na „řešení“ různých situací, krizí, výzev..
• Souběžně s tím pokračují pokusy USA, případně i jiných mocností o zachování dosavadních, případně hledání nových, forem nebo institucí, jež by mohly/měly usměrňovat světový vývoj s jistou mírou spoluúčasti dalších spojeneckých/ partnerských států (G -7/8[5], G – 20[6], Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), Šanghajská organizace spolupráce, snahy o posílení úlohy Světové obchodní organizace, SB, MMF a dalších existujících mezinárodních institucí a organizací). V současné době prosazované již zmíněné TTIP.
• Pokud jde o přístup USA, netají se tím, že považují ve všech případech za nezpochybnitelné zachování rozhodujících pozic USA. USA/NATO by se tak pasovaly do role globálního soudce při řešení mezinárodních krizových situací či sporů a současně četníka chránícího jejich zájmy. Tyto „nároky“ aliance se výrazně odrážely ve strategii NATO přijaté na summitu ve Washingtonu v roce 1999 a opětovně potvrzované v „nových“ strategiích a deklaracích přijatých na dalších summitech.

·         V současné struktuře, se současnou politikou a strategií (agrese proti Jugoslávii, řešení „Kosova“, úlohou NATO v Iráku, Afghánistánu, Libyi a řadě dalších afrických a středovýchodních zemích) se NATO diskvalifikovala jako aliance, jež by měla přijímat odpovědnost za zajištění bezpečnosti v Evropě, natož v globálním měřítku. Z těchto důvodů i vzhledem k tomu, že NATO je ve své podstatě přežívající organizací z doby studené války, je nereformovatelné.

II.   K zajištění evropské bezpečnosti (a posílení pozic Evropy 

      v otázkách globální bezpečnosti)

 Změněná a dále se měnící situace ve světě i v Evropě vyžaduje nový přístup  k řešení problémů, jimž Evropa čelí

Za základní východiska takového přístupu v Evropě považujeme:

1/ orientaci na celoevropské řešení s důrazem na překonání pokračujícího faktického rozdělení Evropy;

2/ bezpečnost na evropském kontinentě musí být kolektivní (nedělitelná), rovná pro všechny zúčastněné státy.

·         Pokud se nové přístupy neprosadí, může převládnout tendence  návratu, k vývojem překonaným institucím, formám, prostředkům mezinárodních vztahů
a zahraniční politiky států. Se zřejmým rizikem opakování starých chyb a omylů. Avšak s reálnou perspektivou, že důsledky takového vývoje by mohly být nesrovnatelně závažnější a nevratné. (Až po možné ohrožení evropské i globální civilizace a další existence lidstva na naší planetě).

·         Zatím však ve vztazích mezi státy, které v Evropě mají významné postavení, namísto zlepšování vztahů a rozvoje spolupráce při posilování bezpečnosti přetrvává nedůvěra a podezíravost.. Reálnou cestou ke změně zřejmě může být jen postupné řešení, jehož základem však nemohou být snahy o návrat k v minulosti neřešeným, dosud zcela nepřekonaným problémům. Patří sem zpochybňování výsledků druhé světové války a snaha o jejich revizi.. Tyto problémy nejsou jenom problémy minulosti, silně se projevují také v současné době, a mohou mít i nemalý vliv na stavbu hledaného systému evropské bezpečnost v budoucnu.

·         Prioritní musí být orientace na současné a budoucí problémy a na výzvy, které bude přinášet další vývoj.

·         Základním předpokladem přitom je postupné začleňování do tohoto procesu dosud objektivně mimo jeho rámec stojících států, především ale ne jen Ruské federace.

·         V rámci celoevropské integrace uskutečňovaná vzájemně přijatelná kombinace politického, vojenského, ekonomického, energetického, surovinového, lidského a vědecko-technického potenciálu i geografická situace Ruska s potenciálem EU by nepochybně významně posílila postavení Evropy v současném světě. Mimo jiné by se vytvořil příznivý rámec pro řešení otázky spolehlivého zajištění energetických potřeb Evropy při respektování oprávněných zájmů dodavatelských, odběratelských i tranzitních zemí..

·         Podmínkou možného pozitivního posunu ve stěžejní otázce celoevropské integrace, která se při povrchním pohledu dosud jeví jako nesplnitelná, by bylo překonání v současných podmínkách neopodstatněné, z hlediska zájmů Evropy i škodlivé, rusofobie. Především v politice vládnoucích garnitur  států střední
a východní Evropy. Na druhé straně pak překonání dosud existující (oprávněné) nedůvěry vedení RF i velké části obyvatelstva vůči dosavadní politické linii NATO i EU ve vztahu k Rusku.

·         Obtížně řešitelný problém představují i pokračující snahy o konstituování EU jako vojenské síly souměřitelné se stále zvyšovaným potenciálem USA, ČLR
a (v daleko menší míře) také RF. Nepředpojatý pohled však opravňuje závěr, že naplnění těchto záměrů není příliš reálné. Navíc při slábnoucí ekonomice EU by podobný postup v delší perspektivě nutně měl za následek jen neúčelné odčerpávání existujících (vysychajících) zdrojů.

·         Sporným bodem budou zřejmě i představy určující zejména dosavadní přístup USA/NATO, podle nichž nezbytným prvkem při zajišťování mezinárodní bezpečnosti mají být společné nadnárodní ozbrojené síly, které by zajišťovaly obranu proti případné agresi a realizaci ozbrojených zásahů – mírových „misí“ – na ochranu bezpečnosti nebo udržení, případně obnovu míru v různých částech světa. Dosavadní zkušenosti s vytvářením a činností podobných struktur, zejména v rámci NATO ukazují, že jsou využívány především k prosazování nebo ochraně zájmů členských států aliance, případně k potlačení různých hnutí, jejichž cíle se mohou dotknout zájmů těchto států. A to i daleko za hranicemi působnosti NATO, jak byly vymezeny ve smlouvě o vytvoření aliance.

·         Možnou cestou k překonání této překážky by se mohlo stát uplatnění tradiční koncepce kolektivní bezpečnosti se závazkem všech účastníků řešit své mezinárodní spory výlučně mírovými prostředky, zákaz použití síly ve vztazích mezi státy, což už je jejich povinností vyplývající z Charty OSN jakožto členských zemí této organizace, a závazek členských států podílet se na společných akcích individuální a kolektivní sebeobrany proti případné agresi.

·         Zatím nepřekonatelnou překážkou zůstává pokračující neochota k plnému, rovnoprávnému začlenění RF do evropského politického, ekonomického i bezpečnostního uspořádání. Ta s různou intenzitou přetrvává v jednotlivých státech v Evropě, ale i u vlivných politických sil v Rusku. Neméně obtížnou překážkou je i pokračující snaha vlivných politických, ekonomických i vojenských kruhů USA udržet rozdělení Evropy a zakonzervovat jistou mezinárodní izolaci RF. Jedním z projevů těchto záměrů je pokračující snaha USA/NATO znovu vyhlašovaná ve strategických koncepcích dosavadních summitů, zachovat, případně posílit jejich dosavadní přístup k evropské bezpečnosti. Zejména s důrazem na rozhodování o otázkách evropské bezpečnosti, případně účasti Evropy na uspořádání poměrů v globálním měřítku v rámci systému, v němž by rozhodující roli měly NATO/USA.

·         Ke škodě životních zájmů evropských států, i postavení a vlivu Evropy v globálních záležitostech, přetrvává škodlivé diskriminační, selektivní politické členění evropských států na různé kategorie (členové NATO, EU, nečlenské „partnerské“ státy s rozdílným režimem, („úrovní“) partnerství, případně státy stavěné a udržované z různých důvodů mimo tyto „kategorie“.

·         Tento diskriminační přístup je ospravedlňován odvoláváním se na „sdílené společné hodnoty“, na rozdílné sociálně ekonomické systémy (liberální proti autoritářskému kapitalismu), na nedostatečně rozvinuté tržní hospodářství, nerespektování „demokratických“ principů, porušování lidských práv apod. Avšak při aplikaci těchto „kritérií“ na jednotlivé státy v Evropě, ale i v jiných částech světa, jsou nadále tvrdošíjně uplatňovány „dvojí standardy“.

·         Ve vztazích přetrvává jistá „schizofrenie“. Na jedné straně opětovně deklarovaný zájem na rozšiřování a prohlubování spolupráce. Na druhé straně kroky v politicko-bezpečnostní, ekonomické, zahraničně politické i dalších oblastech, které tyto deklarace přinejmenším zpochybňují.

·         K posílení bezpečnosti v Evropě a vytvoření atmosféry důvěry nepřispívá ani budování sil rychlé reakce a nových vojenských základen USA v těsné blízkosti Ruska a permanentní vojenská cvičení. To vše  v souhrnu naznačuje vojenské strategické obkličování RF.

III. Možné přístupy k bezpečnostnímu systému světa a Evropy:

a)      Východiska

Prioritou jsou změny v celosvětovém systému. Zejména v činnosti OSN, v prosazování a dodržování norem mezinárodního práva. Bez toho nelze uvažovat o kontinentální bezpečnosti. Rada bezpečnosti OSN, zatím, je více nástrojem prosazování zájmů především stálých členů Rady, než objektivní potřeby zajištění bezpečnosti ve světě.

·           Při stavbě budoucího systému bezpečnosti v Evropě, brát v úvahu klady a negativa tohoto procesu. Ve prospěch celoevropského systému hovoří možnost vytvoření bezpečnostně geografického prostoru od Atlantiku po Ural s  potřebnou mírou sjednocení politického, ekonomického, demografického, energetického, obranného a dopravního potenciálu. Potřeba překonávat rozdělení Evropy a sjednocovat na vyšší úrovni zahraniční a bezpečnostní politiku Evropy.

·           Jeden, integrovaný evropský bezpečnostní celek není, ani nebude podmíněn vstupem Ruska do EU. V Bezpečnostní strategii Ruské federace se uvádí vstřícnost strategické spolupráci k zachování míru a bezpečnosti kontinentu. Vzhledem k současnému vývoji vztahů mezi RF a USA, které jsou téměř na „bodu mrazu“, je potom bezpečnostní integrace Evropy jako celku dlouhodobější ale nutnou záležitostí. Případný konflikt mezi mocnostmi (v jakékoliv podobě) neguje reálnost úvah o celoevropském bezpečnostním systému jako vnější, rozhodující faktor

·           Budoucí celoevropský bezpečnostní systém může být daleko větším konkurentem vojenskému potenciálu mimoevropských mocností. Bude tak moci lépe zabezpečovat naši bezpečnost i bezpečnost ostatních, ale také svou politikou a svým významem, usilovat o snížení vojenských potenciálů ve světě. Postupné zvyšování kvality technologií nosných průmyslových a zbrojních odvětví, zejména strategických obranných programů, může vést k urychlení užití nejenom v militární oblasti, ale také ve prospěch celého evropského prostoru (ekonomika, doprava, kosmonautika…).

·           Mezi negativa a rizika procesu vytváření celoevropské bezpečnosti je třeba zahrnout tendence, které nastanou odporem USA a jejich hlavních spojenců v Evropě. Přestože se těžiště strategických zájmů Spojených států přesouvá do jisté míry mimo Evropu, USA si budou chtít ponechat svoji dominanci a hegemonii v řídících strukturách NATO a OBSE. Bude záležet v dlouhodobějším vývoji na zemích Evropy, jak silně převládne idea evropeizace (nezávislosti a rovnoprávnosti Evropy).

·           Za problematickou lze označit skutečnost, že Evropa z velké části integrovaná do EU a NATO je ve skutečnosti fragmentovaným celkem, který má různorodou národnostní, politicko-ekonomickou i kulturní (náboženskou) skladbu, má různé historické zkušenosti ze vztahů mezi národy a státy. Evropa má jednu z významných světových ekonomik, která se však velice pomalu vzpamatovává z dopadů hospodářské a měnové krize.

·           Na území Evropy má hluboké kořeny sociální hnutí s tradicemi a zkušenostmi dělnických, socialistických a komunistických stran. Tento potenciál je vhodné v procesu budování nového  Evropského.bezpečnostního systému využít.

b)  Návrhy

·           V zahraničně politických vztazích stvrdit úsilí, o nutnosti zákazu použití síly ve vztazích mezi státy v globálním i regionálním rozměru. Povinnost států a mezinárodních organizací řešit spory výlučně mírovými prostředky. Aktuální potřebou je zastavení ozbrojeného násilí v konfliktech menšího rozsahu, rozpoutávaných pod různými záminkami. „Boj proti terorismu, humanitární mise a mise na ochranu obyvatelstva, bezletové zóny, prosazování lidských práv a demokracie“ atd. Součástí tohoto úsilí musí být odhalování podstaty, proč k těmto konfliktům dochází.

·           Cestou k celoevropskému bezpečnostnímu systému i s vědomím mnoha překážek a soudobých nejasností, může být postup, který by po 35 letech od helsinského procesu, pro podmínky 21 století, předkládal návrhy k nastavení zásadně nových principů bezpečnosti, spolupráce a strategického partnerství:

-  mezi členskými státy EU, (NATO) a Ruskou federací, 

- zahrnutí do celoevropské bezpečnosti těch zemí, které nejsou členy žádné smluvní evropské organizace,

- zásady hledání společné vůle, a následně cesty od kooperace k užším formám spolupráce.

·           Zásadní otázka. Když ne NATO, co místo Aliance a vůbec co s NATO? 

NATO, se vyčerpala a dostala se do slepé uličky. Přestože USA a jejich nejbližší spojenci jsou odhodláni Alianci dále zachovat, rozšiřovat její působnost mimo severoatlantickou oblast, uvnitř paktu narůstá vnitřní pnutí, slábne připravenost řady evropských členských států podřizovat se zájmům a vlivu USA, zejména pokud jde o další zvyšování výdajů na zbrojení a vlastní činnost NATO, zejména mimo evropské území.

·            Konstatujeme-li, že NATO je ve slepé uličce, pak existují pouze dvě možnosti existence (neexistence) NATO.

Závěr, opatření

a)          Procesně a postupně nahradit NATO systémem celoevropské bezpečnosti.

                    b)  Alianci jako takovou zrušit a rozpustit (což nevylučuje princip  

                        celoevropské bezpečnosti a navíc jde o dlouhodobý strategický cíl         

Na základě mnohaletých poznatků lze postupně navrhovat a prosazovat:

-          omezení vlivu NATO

-          vystoupení jednotlivých zemí z vojenských a bezpečnostních struktur  NATO

-          konečné zrušení a rozpuštění NATO

-          Nedílnou součástí tohoto úsilí musí být získávání nejširších vrstev k odporu proti použití války k prosazování zahraničně politických, mocenských zájmů a k boji za upevnění mezinárodního míru  a bezpečnosti.

Ponechat NATO v současné podobě, zejména v roli garanta bezpečnostního systému Evropy a zejména světa, nebo dokonce připustit jeho další rozšiřování, je nepřijatelné!

Jiří Bureš předseda Asociace Vojáci proti válce

Podklad pro delegáty Regionální konference SRM

Lisabon 19-20.3.2016

---